I když by takový post moc rádi zastávali, nelze finské Insomnium ještě brát jako lídry aktuální vlny melodického death metalu, ani přesto, že se ve své rodné zemi vydrápali už potřetí na špičku albové hitparády a jejich umu si začínají všímat i v jiných evropských státech. K tomu, aby se kapela mohla přiblížit lídrům žánru, ji pořád přece jen něco chybí. Její alba pořád stojí kus za někdejšími klenoty stylu, ať už „Heartwork“ (Carcass), „Amok“ (Sentenced)“ nebo „The Jester Race“ (In Flames) a dosud se ani nevyrovnala soudobým vrcholům v podobě děl od Arch Enemy, Soilwork nebo Children Of Bodom. Na druhou stranu nelze Finům upřít, že ušli skutečně dlouhou cestu, na které se učili, jak má znít zajímavě pojaté album melodického death metalu, aniž by kopírovalo staré vzory. Je to těžké, ovšem u Insomnium se zdá, že podobné věci jdou přirozenou cestou a jejich evoluce je příkladem toho, jak zdravý vývoj by měly kapely podstupovat.
Vezměte si debut „In The Hall Of Awaiting“ a jednu z nejnovějších desek (třeba funglovku „Anno 1696)“ a vývoj je hned vidět. Jak po stránce zvukové, produkční, tak především z pohledu kompozičních dovedností a stylové vytříbenosti. Už je pak na vkusu, jestli za nejvydařenější budete považovat průlomovou „Shadows Of The Dying Sea“, ambiciózně progresivní jednoskladbovou čtyřicetiminutovku „Winter`s Gate“ nebo novinkovou, hitovou „Anno 1696“. Tato tři alba, možná ještě se stařičkou „Above The Weeping World“ představují to nejlepší, co Finové natočili. Jen je každá z desek trochu jiná a jejich pořadí na vrcholu se může měnit podle nálad posluchače. A jestliže novinku „Anno 1696“ nebudete považovat za nejvydařenější kus, jisté je, že obsaženou kvalitu musí uznat i největší škarohlíd. I díky novince lze stále říkat, že Insomnium jsou pořád na cestě vzhůru a nejlepší hodinka je možná stále ještě čeká.
Hitovost, to je to slovo, které celé album spojuje. V tomto ohledu jdou Insomnium nejdál za celou kariéru, ovšem nelze říct, že by tím nějak zrazovali kořeny a původní podstatu kapely. Ta je zde stále, i když se na posledních počinech trochu vytrácí. Na předloňském EP „Argent Moon“ Finové ukázali, jak daleko jsou schopni zajít co do jemnosti a křehkosti materiálu a v jistém ohledu v tom pokračují i na „Anno 1696“, ač novinka jako řadová deska je více tradiční a metalově nabroušená. Zejména po textové a koncepční stránce, která se vrací, jak už název napovídá, do dávných časů a na paškál si bere staré hony na čarodějnice a procesy na jejichž konci hořely hranice po celé Evropě. Po stránce hudební klade důraz zejména na křišťálově čistý zvuk (jde vůbec něco takového dohromady s death metalem?), nosné melodie a kontrast mezi tvrdou a jemnější složkou. Mezi dnem a nocí, světlem a tmou. V takovém stylu celé album odstartuje, úvod obstarají smířlivé zvuky akustické kytary, navozující středověkou atmosféru, aby byla typicky severská melancholie přervána nekompromisní deathmetalovou mlátičkou. I do ní jako nůž do másla pronikají kytarové vyhrávky a lá Iron Maiden, aby ukázaly, že deska bude hlavně o melodiích.
Ani blackmetalový guru řeckých Rotting Christ Sakis Tolis vulgo Necromayhem ji zcela nezvrátí na stranu pekla, přestože jeho příspěvek v singlovce „White Christ“ patří k tomu nejtvrdšímu a nejtemnějšímu, co se na desce urodilo. Paradoxně však také k tomu nejméně zajímavému. Více entuziasmu předvede zpěvačka Johanna Kurkela neboli manželka Tuomase Holopainena z Nightwish, když svým andělským sborem ověnčí „Godforsaken“, čímž mimoděk udá tón dalšímu směřování alba. Insomnium si stále více začnou pohrávat s jemnějšími momenty, vrcholem tohoto snažení je atmosférická „The Witch Hunter“, jež se přelije do krátké „The Unrest“, nezaručující žádnou metalovou divokost. Očekávaný útok přijde až se závěrečnou „The Rapids", což je sedmiminutový epický kus, v němž se střídá tlak a energie klasického death metalu a rozmáchlejší pasáže, pokukující po progresivních manýrech desky „Winter`s Gate“, či znovu po atmosférické složce tvorby Insomnium. Tohle velké finále krásně dotváří celou pestrou mozaiku alba, které má ambice Finy znovu posunout kousek k vysněnému cíli, metalovému trůnu, obývanému alespoň v jejich domovině.
Jestliže Insomnium byli bráni v minulých letech jako jistota melodického death metalu, „Anno 1696“ na tom mnoho nezmění, i když se dívá i za mantinely stylu. Insomnium na něm ukazují, že potřebují rozhled a stará škatulka jim začíná být malá. Je to zárodek toho, že se z nich stávají docela obstojní hitmakeři. Pokud se tento prvek bude rozvíjet ještě více, mohla by jejich budoucnost být hodně slibná.
|
