Téměř před čtyřmi lety překvapili a oslnili s albem „The Far Star“ a nyní přichází s nástupcem. Řeč je o portugalských Apotheus, kteří vydali druhé album „Ergo Atlas“. Minulá deska představila kapelu jako velmi nadanou a osobitou melodicko-death metalovou bandu, která neměla daleko k progu. Novinka pokračuje v konceptu předchozího alba. Odehrává se miliony let po „The Far Star“ a vypráví o umělé inteligenci, která má plán, jež ohrožuje život v celém vesmíru. Kapela se inspirovala u děl Isaaca Asimova.
Deska začíná překvapivě klidně. Jen pomalu se rozvíjející vybrnkávání, ke kterému se přidají poklidné bicí a čistý zpěv. Teprve po minutě a půl se skladba „Shape And Geomtery“ rozjede. Dominuje jí výrazný riff a melodické kytarové harmonie. Už první skladbou Apotheus dávají najevo, že si na nové nahrávce dali hodně záležet na postupném růstu jednotlivých songů. Zde průběžně houstne atmosféra a přibývá různých detailů, i ústřední riff se trochu pozmění. „The Unification Project“ vás táhne směrem k depresi. Pomalý a velmi minimalistický úvod songu se obejde bez bicích a utápí se v melancholii. Až po čase „ticho“ rozčísne výrazný refrén, djentové riffy a post-rockové motivy. Je to rozhodně působivé (a progové), ale už zde začnete přemýšlet, kde je melodický death metal z minulé desky. Vládne spíš progresivní rock a silná atmosféra.
„Firewall“ je říznější. Djentové riffy jsou i zde, ale přesto zůstává tempo poměrně při zemi. Refrén nechá upomenout na tvorbu novější Katatonie. U „Cogito“ se začíná projevovat stinná stránka alba. Je pomalé a chybí mu větší metalová jiskra. „Cogito“ je spíše slabší song alba, ale i u ostatních platí, že víceméně čekáte, zda kapela do toho hrábne trochu více. „Ergo Bellum“ pokračuje v tom samém a také se pomalu rozvijí. Přijdou velmi povedené riffy, které upomenou na tvorbu kapely z předchozí desky, i growl se objeví, do toho zazní temné klávesy a najednou to má větší šťávu.
Jenže když po pomalé „March To Redemption“ přijde čistokrevná (a popová!) balada „Aplhae_s Sons“, desce trochu spadne řetěz. Přitom balada je povedená. Popovým stylem z nahrávky vyčnívá a přináší moment překvapení. Závěr alba přinese dva songy, které si jsou sice podobné, ale působí velmi povedeně. Kapela zde propojila svou tvář z minulé desky (tedy melo-death metalové a gothic rockové momenty) i z aktuální (jemný prog rock s občasným přitvrzením).
„Ergo Atlas“ je velice zajímavé a propracované album. Užijí si ho především posluchači zaměření na progresivní rock či metal. Apotheus však nevynechají ani gothic metal nebo extrémnější pasáže. Každá skladba je zajímavě rozvíjena a kapela si s nimi opravdu pohrála. Skvělý zvuk, dobrý zpěv a kvalitní hudební nápady. „Ergo Atlas“ však místy působí poměrně unaveně nebo bez pořádné jiskry. Chybí tomu rychlejší skladba. Novinka je jemnější než předchůdce, a ač jsou songy pěkně zpracovány, většina z nich má podobný scénář. To je trochu škoda, když už kapela chce svou tvorbu směřovat k progresivnímu rocku.
|
