Herecká etuda, kterou Chris Caffery při dávném rozhovoru demonstroval význam fráze „Pins And Needles“, byla naprosto jednoznačná – „sedni si, dej si nohu pod sebe, seď tak tři čtyři minuty, a když se potom postavíš, nemůžeš se o tu nohu opřít. A ten pocit, co máš v noze, to je pins and needles…“ První Cafferyho sólové album „Faces“ (i v balíčku s „God Damn War“) bylo z hlediska autorského a pěveckého poměrně překvapivé – jednak proto, že si jej Chris nazpíval sám (Chris je neotesaně přírodní křikloun), jednak proto, že jeho skladatelský záběr se ukázal být hodně široký a nesvázaný jakýkoliv konvencemi, či touhou výrazněji se přiblížit některému ze svých dosavadních působišť. Po syrové heavy metalové lekci z let 2004 – 2005 se nedalo čekat, že by svou další sólovku Chris chytil za jiný konec. Těžko soudit, zda se do celkového vyznění alba podepsal fakt, že v průběhu jeho tvorby zkrachovalo vydavatelství Black Lotus Records, které se do té doby o Chrisovu sólovou tvorbu staralo, faktem je, že ani další Cafferyho sólovka není úplně ideálním společníkem pro rozjásaně šťastné chvíle.
Na „Pins And Needles“ Chris opět plně dominuje. To, že může fanoušky lákat třeba na spolupráci s basistou Nickem Douglasem, Paulem Morrisem, na sólo od Alexe Skolnicka, Ferdyho Doernberga, či na připomenutí dávných začátků, kdy mu boku stál (respektive seděl u bicích) jeho bratr Phil, není v podstatě kdovíjak zásadní, stejně jako fakt, že slušnou porci práce při tvorbě skladeb přidal Nick Chinbouskas a k jedné skladbě přiložil ruku k dílu i Jon Oliva. Plně v souladu s názvem alba (i s formou z předchozích desek) je „Pins And Needles“ hrubé, pichlavé, neohebné a na první poslech snad až protivné. Ale když se vám tuhle tvrdou skořápku podaří rozlousknout, zjistíte že Caffery opět nabídne docela slušnou paletu nálad, v nichž hlavní roli hrají přímočaré nájezdy, u kterých není nouze o chaos a kakofonii (úvodní titulka), hutnou valivost, umocněnou vlezlou repetitivností („66“), depresivní návaly („Walls“), rozzlobenou melodičnost („It`s S-A-D“), či emocionální syrovost („The Temple“, aneb takhle to v roce 2007 vypadalo, když se Caffery vyznával ze své beznaděje ohledně Savatage).
I v téhle podobě by se dalo říct, že Caffery nabídl ohromně silnou desku. Jenže z desky proudí nejen zloba a naštvanost, Chris zároveň prozrazuje, že je nespoutaný hračička, a tak můžete narazit na totálně úderný slogan v dokonale zapamatovatelné „Y.G.B.F.K.M.“ (cosi jako druhý díl „Pisses Me Off“), na jazzovou vsuvku ve „Walls“, na výlet do zvrhlého šapitó v „The Time“, na neskutečně nelibozvučné a strach nahánějící housle v poťouchlé „Mettle Eastern“, a ve finále na křehkou romantiku v „Once Upon A Time“.
Opět platí – byť k tomu kytaristovo jméno svádí, nehledejte na desce Savatage (a když, tak jen z jejich nejranějších let, kdy s nimi paradoxně Chris Caffery ještě neměl nic společného). „Když hraju sám, měl bych dělat odlišné věci než Savatage, je to tak vůči nim férovější,“ je Chrisova filozofie. Takže se můžete připravit na osobitost a přesvědčivé riffy v parádně hrubém balení. A na to je v případě sympatického blonďáka vždycky spoleh.
|
