Přestože Billymu Morrisonovi je už pětapadesát let, dlouhou kariéru za sebou nemá, ačkoliv o sobě poslední dobou dává vědět čím dál hlasitěji. Nejen tím, že je členem doprovodné kapely Billyho idola, ve které spolu s legendárním Stevem Stevensem vytvořil kytarovou dvojici, po které Idol léta marně prahl, ale také tím, že na svou první, právě vydávanou sólovku „The Morrison Project“ přilákal v roli speciálního hosta Ozzyho Osbournea, a to ve chvíli, kdy se soudilo, že Madmanova kariéra je na konci. Ozzy přišel, vzal Morrisonovou a Stevensovu nehotovou skladbu, udělal z ní „Crack Cocaine“ a rázem byla na světě obrovská senzace, která pomohla Morrisonově albu více než cokoliv jiného. Mít na albu Ozzyho možná poslední dovětek za jeho dlouhou a úchvatnou kariérou, to se počítá. A co na tom, že je to v podivné feťácké hymně, která by spíše než pro tuhle desku mohla být charakteristická pro Ozzyho někdejší majstrštyk „Ozzmosis“.
Feťácké téma není náhodné. Ozzy si s drogami užil své a mnohokrát jej dovedly na pokraj šílenství. A Billymu Morrisonovi skoro zničily život a vzaly kariéru. Když na začátku devadesátých let začínal a naskočil na vlnu alternativního roku, vykopla jej vydavatelská společnost kvůli drogové závislosti, která mladého muzikanta dělala nespolehlivého a bránila mu v tvůrčí činnosti. Další šanci dostal až po třicítce, když si jej vybral kytarista Billy Duffy jako koncertního basistu The Cult, a to byl okamžik, kdy Morrison naskočil do showbyznysu. Během následující desetiletky se účastnil dvou vlastních projektů, natočil první sólovku a dostal se na pozici sidemana Stevea Stevense do kapely Billyho Idola.
To jej přivedlo mezi skutečnou smetánku a zde lze spatřovat důvod, proč na jeho nové desce září řada hvězd v čele s Osbournem.
Morrisonova novinka je třetím albem v řadě a rozhodně tím nejmodernějším. Základ spočívá v hard rockovém fundamentu, ovšem ten není jediným vyjadřovacím prvkem. Parťákem Morrisonovi byl basista Jordie White vulgo Twiggy Ramirez, dlouholetý společník Marilyna Mansona, jehož vliv je na albu nepopiratelný. Vede posluchače do hájemství industriálního metalu a to nejen ve skladbě „The Ayes Have It“, ve které hostuje frontman Ministry Al Jourgensen a dlouholetý Mansonův kytarista, dnes člen Mötley Crüe, John 5. Elektronika hraje důležitou roli i v dalších skladbách, výrazně působí „Incite That Watch“ s frontmanem Slipknot Coreyem Taylorem a kytarovým čarodějem Stevem Vaiem, stejně jako „The Sound Of Freedom“, což je jedna ze skladeb, kterou nazpíval Morrison, jenž dokázal, že se vedle hostujících hvězd nemusí pěvecky za nic stydět.
S celkovým vyzněním alba je to o něco horší. Morrison, ač jde o jeho sólovku, z alba nevystupuje jako vůdčí osobnost a spíše se nechává vláčet hostujícími hvězdami. Nejde o Ramireze nebo bubeníka Erika Eldeniuse, kteří tvoří základ kapely, ale o to, že každý z hostů dal skladbě až moc silný punc osobitosti, takže skladba zní spíše jako jeho sólová. Když pomineme Ozzyho vklad, jehož stylu se podřizuje i druhý host, kytarista Steve Stevens a místy sklouzne k výrazu Zakka Wyldea, je tu jako pěst na oko „Just Like A Movie“, rapmetalový kus, který jako kdyby vypadl z repertoáru Run-DMC především proto, že skladbu nazpíval člen kapely D.M.C. Když přijde Billy Idol se Stevem Stevensem, aby se chopili vcelku slušné „Mr. Dream“, znovu jí dávají kousek ze své historické spolupráce. Nemluvě o závěrečné „Chasing Shadows“, kterou Morrison napsal pro zpěvačku Lindu Perry, jež z ní udělala pro sebe typickou zadumanou klavírní baladu.
Tím deska docela trpí. Po stránce marketingu jde o promyšlený tah, ovšem poslech se stává poněkud náročnějším a pravděpodobně se nenajde moc posluchačů, které by album uspokojilo jako celek. Ten působí jako dobře vyprodukovaný, skvěle zahraný i výborně odzpívaný... mišmaš.
|
