Sebastian Bach vyčkával deset let. Možná se celou dobu čekalo, že se přece jen vrátí do Skid Row, z kterých se postupem let také stali leniví umělci, kteří střídají zpěváky jako fusekle (momentálně jsou zase bez něj) a pohybují se na periférii zájmu, což nezměnilo ani vydařené album „The Gang`s All Here“, které nazpíval Erik Grönwall. Ten ze zdravotních důvodů ohlásil odchod a od té doby členové kapely dostávají otázky, kdy se už konečně ten zatracený Bach konečně do kapely vrátí. Původní rezolutní odmítnutí vystřídalo trpné krčení rameny a soudě podle řady rozhovorů se Sebastianem, jasno v tom nemá ani on. Léta ukázala, že Skid Row se bez něho neobjedou. Dokáže ale Bach obstát bez kapely? Jednoznačnou odpověď na to nedala celá jeho sólová dráha a nedočkáte se jí ani nyní.
Ve Skid Row byl v osmdesátých a devadesátých letech Bach největším tvrďákem. Rachel Bolan nebo Snake se mohli snažit sebevíc, ale pozornost se vždy stočila na Bacha, který byl tím, kdo prosadil přechod od stadionového pop metalu debutového alba k mnohem tvrdšímu a metalovějšímu zvuku „Slave To The Grind“. „Oni pořád poslouchali Kiss, ale já měl vždycky rád i Judas Priest a pak taky Panteru,“ vysvětlil Sebastian někdejší změnu. Když se Skid Row rozešli, dostalo jeho tvrzení ještě křiklavější charakter. Vstup do nového milénia udělali Skid Row s tradicionalisticky pojatým albem „Thickskin“ a Bach s tvrdým metalovým dílem „Angel Down“. I další Sebova alba se nesou mnohem více v duchu „Slave To The Grind“, než jakékoliv jiné album Skid Row v postbachovské éře. Jestliže „The Gang`s All Here“ nabízí jakési variace na debutové album Skid Row, novinka „Child Within The Man“ má mnohem blíže ke „Slave To The Grind“. Obecně však platí, že obě staré desky zůstaly nepokořeny.
„Child Within The Man“ není nejlepším Bachovým sólovým dílem. Tento titul si pro sebe už pravděpodobně navždy budu usurpovat třináct let starý počin „Kicking And Screaming“, který měl sílu, aby byl právoplatným následovníkem „Slave To The Grind“, následující „Give`Em Hell“ zůstávalo kus za ním. Novinka je v porovnání s deset let starou nahrávkou na tom o něco lépe, ale také poukazuje na fakt, že velké hity jako „18 & Life“, „Youth Gone Wild“ nebo „Monkey Business“ Bach už nepíše. Dobrých či velmi dobrých skladeb má v zásobě řadu, ale výjimečných se mu nedostává. Přesto „Child Within The Man“ působí výborným dojmem profesionální rockmetalové práce, je nabita pořádnou dávkou (ještě) mladické energie, což je při Sebových pětapadesátinách skoro až nečekané. Stejně jako skutečnost, že jeho hlas od dob Skid Row prakticky nezestárl a neztratil nic ze své síly. To je největší pozitivum desky, když si poslechnete například „Freedom“, okamžitě víte, že takový hlas stále dokáže trhat skály.
„Child Within The Man“ je nejkonzervativníějším dílem Bachovy sólové tvorby. Nejvíce se vrací k hardrockové a heavymetalové podstatě osmdesátých let, bez toho, aby popíralo vývoj dekády následující. Dál směrem k přítomnosti už se mu nechce a proto je primárně určeno fanouškům, kteří si jBastiho kariéru v rámci Skid Row živě pamatují. Je zde několik tendencí včetně úvodní „Everybody Bleeds“ a „Hard Darkness“, v nichž Bach inklinuje k tvrdšímu projevu a kytary jedou až po lehce groove metalové linii, ale prim hraje hardrockový aspekt tvorby. Oba pilotní singly „(Hold On) To The Dreams“ a „What Do I Got To Lose?“ dají vzpomenout na Skid Row víc, než by zpěvák chtěl. A co pak „F.U.“, která s klidným srdcem může být považována za největší hit alba? To je věc, která by snad nezapadla ani na památném debutu z roku 1989.
Jistě se najdou i skladby slabší, které možná působí tvrďáckým dojmem (jmenovitě „Vendetta“ a „Crucify Me“), ale ve své podstatě jsou spíše do počtu. Nejprve se tak jeví i závěrečné „About To Break“ a „To Live Again“, ovšem první vyroste do krásy díky výraznému refrénu, který dostává až lehce stadionové parametry, a „To Live Again“ je velmi příjemná balada, která koketuje se sedmdesátkovým glam rockem a Bachovi se v ní podařilo napsat výraznou melodickou linku, což z ní nečiní hit na první poslech, spíše zajímavou trvalku.
Tou by se mohla stát i celá deska, přes původní lehce nadprůměrný dojem má silnou tendenci růstu, čímž se dostává na druhou pozici v diskografii svérázného Kanaďana za „Kicking And Screaming“, čímž Bach dohání a mírně předhání někdejší kolegy a jejich poslední album. Obě desky jsou dobré, ale přesto jsou pouhou náplastí na více než čtvrt století starou bolístku rozpadu slavné sestavy. A obě ukazují, že tehdejší spojení bylo jedinečné. Čas na jeho navázání ještě je, ale už se povážlivě krátí…
|
