Album „Hell For Sale!“ je typickým příkladem toho, že když někdo jednoduše umí, dokáže vybalancovat hrozící pád a přitom si zachránit vlastní tvář. Obdivovatelé kapely ještě ani nestačili doladit oslavné ody na předchozí album a Heavens Gate se znovu hrnuli do studia. A protože už se honosili dostatečně známým jménem, dveře, na které zaklepali, patřily samotnému Kai Hansenovi. Ten se spolu se svým paprskovým souputníkem Dirkem Schlächtrem zapojil do nahrávacího procesu. Ale ani to nepomohlo k tomu, aby se „Hell For Sale!“ dalo hodnotit tak jednoznačně, jako počiny předcházející. Těžko říct, jestli Heavens Gate doplatili na svou nedočkavost při nahrávání a nebo na svoje experimentátorské chutě. Faktem zůstává, že deska zdaleka nezní tak plynule a kompaktně, kromě (na poměry Heavens Gate) nezvykle koncipovaných a komplikovaných skladeb došlo tentokrát i na slabší chvilky.
Obsah vyprodávaného pekla by se dal rozdělit na dvě části. V jedné najdete skladby, kde se ševci drží svého kopyta, tedy rychlých melodických vypalovaček. A protože Heavens Gate si ve svém speedovém kouzlení stále pohrávají s čerstvým a svěžím povětřím, na hony vzdáleným jakémukoliv stereotypu či sebeuspokojení, jsou tohle ty zmíněné výkruty, na kterých závisí vlastní rovnováha kapely. Část experimentálnější – tu více, tu méně – v horším případě kvalitativně kolísá, v lepším případě je poměrně obtížně stravitelná.
A přitom úvod desky nevypadal na to, že by se Heavens Gate chystali na nějaké novoty. Ostrý start v podobě nekompromisní palby s chytlavým sólem a ukřičeným refrénem „Under Fire“ dokonale navnadí chuťové rychlobuňky a plynule naváže na loňskou spanilou hysterickou jízdu, následující titulní „Hell For Sale“ jen lehce naznačí, že Heavens Gate mají lehce přesměrované kormidlo, našlápnuté tempo sice trochu přibrzdí nemelodické recitace i přímý přenos z pekelné dražby, kde se úlohy vrchního licitátora ujme Kai Hansen, ale díky teatrálnosti skladby jsme stále nad úrovní vysoko nastavené úrovně. To nejlepší z desky se koná hned vzápětí. Pompézní klávesy, povznášející pochodová důstojnost, úvodní atmosférické dudy, ohromně chytlavý hrdinský chorál (s vše říkajícím veršem „…cesta slávy nikdy nekončí…“ a dramaticky propletený kánon s malebnými bicími, to je vrchol s názvem „He´s The Man“. A pak už se konečně dočkají i změnomilci. Kakofonická instrumentálka „Stars ´n´ Stripes“ připraví entrée pro nejpodivnější kousek, kovbojskou amerikanizaci po germánsku „America“, která mi víc než cokoliv jiného evokuje krajany Bonfire z období fošny „Rebel Soul“. Zvednout hlavu (nebo navázat na tradice, chcete-li) se „gejtům“ podaří v rychlohymně „Rising Sun“, kde se připojí už zmínění paprskobijci Kai a Dirk. V duchu těch nejlepších zvyklostí naordinují účinný lék na lehce pomatenou dušičku – „hrozičsky“ vyřvatelný refrén, šťavnatou melodii, chorály, řízné kytary i kopákovou palbu. Pochmurná nálada sice do základních vzorců Heavens nezapadá, ale v dusném „No Matter“ patří k těm povedenějším badatelským kouskům. Skladby, které jsem nezmínil, berte jako nijak významnou pasáž, která neurazí, ale ani nenadchne. Závěrečnou tečku stejně jako u prvotiny obstarává převzatá věc, taneční fór „Always Look On The Bright Side Of Life“ z pera Erica Idleho, člena komediální skupiny Monty Python. A tenhle uhvízdaný, uchrchlaný, uskřehotaný a ucestovaný vtip je dokonalým závěrem alba, ač odpověď na otázku, na kterou stranu života se hodlají dívat samotní Heavens Gate, nenaznačil.
Posouzení, zda největší vliv na hodnocení „Hell For Sale!“ měly mé zlenivělé a nepřizpůsobivé buňky, zatuhlý zvyk a záliba v částečně absentujících melodických hrátkách či snad pokles formy kapely nechám na vás. Nesporné je, že se Heavens Gate sice podívali na nové horizonty, zároveň se však na další čtyři roky (počítáno odstupem mezi řadovými alby) odmlčeli. A symbolické je i to, že živák „Life For Sale!, který vyšel rok po vydání „Hell For Sale“ obsahoval celkem čtyři skladby z tohoto alba. Pochopitelně ty, které (s výjimkou nátlakové „White Evil“) zapadají do klasického speedmetalového standardu.
|
