Slovinští SOMRAK tvoří (alespoň v mých očích) absolutní výjimku. V čem? Znáte ty případy, kdy jsou kapely v rámci nějakého stylu ještě silnější než stylotvůrci samotní? Já si vybavím bezpečně asi dva – PLEURISY (album „Experience The Sacrielige“) a aktuální nahrávku SOMRAK; je naprosto originální, jiná, nicméně přesto jasně, ale nekonformně dodržující hranice black metalu. Ani krok jinam, ale přece krok jinam.
Jednoduchý, ale neuvěřitelně duchaplný black, špinavější zvuk, kromě klasických blackových kytarových tremol, také beglajty 1, 2, 3, 4..... a jednoduché (a originální) riffy a vybrnkávání. Žádná závratná rychlost, spíše pomalejší, těžší. Vyřvaný a originálně nechutný hlas, celé to zní ne zcela profesionálně, a to je nádherné, protože dílo je napohled autentičtější. Představit si tuto desku briliantově čistou a technicky dokonalou do posledního detailu není lákavá představa.
Zvukově i hudebně ploché, skromné, bez efektů, přímé – a přesto z toho něco divného jde. Když přijde nějaká „melodičtější melodie“, tak tam neskutečně sedí. A přitom ta utopeně-monotónní plochost nahrávky nenudí. A to je zvláštní. Neserou se s tím. Často punkové bicí s punkovým zvukem, a když zrychlí, to je teprve bordel. Nejsou, zdá se, zcela metronomicky přesné, ale to tomu dodává brutalitu, ono je to snad pozitivem! Stojí za to si po naposlouchání občas více všímat i baskytary.
Ne, nezaujala mě naznačená undergroundová syrovost, syrových kapel je tak moc a v blacku dvojnásob. Samotná syrovost nemůže být nikdy branou. Syrovost zde jen umocnila něco, co je v nahrávce nějakým zvláštním způsobem obsaženo. A to něco, ať už je to jakékoli něco, umí dát do hudby málokdo. Hudba se tak stává něčím víc než jen tóny a lacinými pokusy o vzbuzení jakýs takýs emocí. Hudba má být přenosem, dotykem osobního vyzařování. Něco víc než jen akordy, beaty, stupnice, intervaly, podání a použití vokálu a dementní texty, aby se něco sdělovalo.
Příjemné dílo, silně navozující pocit hnusu, zhnusení, destrukce, pádu. A o tomhle se nestydím napsat, že je to black. Třeba se mýlím, intuice nemusí být vždycky čistá a přesná. Ale cítím, že nic takhle koncentrovaného se mi dlouho nedostalo do ruky. Dokonce se mi ani nějakou dobu nechtělo nahrávku poslouchat. Pustil jsem si ji vícekrát a stále tam něco bylo. I kdybych se mýlil, tak body za geniální herecký výkon, který mne dokázal zmást. A i herecký výkon může být vyzařováním, nebo ne?
Album končí zvláštně – žádný epický ani gradovaný ani pompézní konec, jak by někdo snad mohl očekávat. Jen pár vteřin nějakého disonantně zprzněného čistohlasého, zřejmě gotického chorálu.
A ony tam ty melodie jsou. V té zprvu řečené jednoduchosti a v tom bordelu se dají najít, jsou netradiční, zvláštní. Přibližně po třetím poslechu to vystupuje. Vidíte obrysy za mlhou. Obrysy netradiční, jedinečné, které nejsou iluzionismem pro lusu, a snad ani kulisami Divadla. Prvotně vnímaná monotónnost se stává pestrou.
K desce obecně mě napadla ještě jedna věta:
"Je to tak, jak to má být" – a v tom je její síla.
Černobílý booklet je ztvárněný středověkou nebo retro-středověkou rytinou, dva ďáblové a zpola přikovaný člověk. Uvnitř decentní, opět černobílá grafika.
SOMRAK hrají od roku 2001. Kromě aktuálně recenzovaného dlouhohrajícího debutu vydali čtyři demonahrávky (Live in MKC /2002/, Live in MKC (10-25-2003) /2003/, ...Of Witches /2003/, Demo MMV /2005/) a split (Gathering At The Ruins / Invocations Unto Belial 2005/). Dva ze čtyřech členů SOMRAK působí i v blackmetalové kapele SKORBUT.
|
