Thrashingová legenda, žijící víc než dvacítku let v temném stínu mainstreamovějších souputníků, se tímhle počinem uchází oprávněně o přízeň thrash-metalově založené veřejnosti s příznačnou intenzitou.
Kapela, kterou prošly hvězdy, jako Kirk Hammett (guitars, 1982-83), John Tempesta (drums, 1990-93), Paul Bostaph (drums, 2005-07) stála z mého pohledu vždy jakoby ve stínu, a to bez jediného opodstatněného důvodu. Nedovolil bych si zde veřejnost mást informacemi o „najetosti“ její diskografie, ale přiznám rovnou, že i ve mně vždy dřímaly jisté pochybnosti a předsudky, které byly způsobeny mojí liknavostí se zásadněji zakousnout do jejích produktů. Už to, že mě tak nějak iritovalo i jejich logo, je důvodem k zamyšlení se sám nad sebou. Vždyť jde sakra o stylotvůrce!!! Tady si půjčovaly a kopčily všechny „hvězdy“, které mě zrovna napadají!
Nic naplat, nezbývá, než se pokusit napravit chyby minulosti způsobené snad i mladickou nerozvážností a možná i dílem nedostaku patřičných informací.
To, že jsem si právě posypal hlavu popelem, rozhodně neznamená, že bych s hudbou Exodus nepřišel nikdy do kontaktu. Nesmysl! Ale prostě jen nikdy nepřišel ten správný výboj energie, nepřišlo to potřebné jiskření a magický magnetismus, který by mě přitáhl k Exodus blíž a dal mi ochutnat z nejlepších ročníků jejich “vín“.
V souvislosti s albem „The Atrocity Exhibition: Exhibit A“ se pokusím o jakousi rehabilitaci své osoby a o narovnání mého postoje k téhle americké bandě.
Od prvního tónu se mi každičká nota zadírá se vší agresivitou pod kůži, riffy mi připadají maximálně geniální, práce muzikantů skvělá a navýsost profesionální. Dokonale jsem tomuto albu propadl od prvního poslechu a právě se nacházím na cestě zpět v čase a skupování alb starších. Přesnost, s jakou je odehrán obsažený materiál mě nepřestává udivovat. Je mi jasné, že mistr nad mistry, producent Andy Sneap (též př. Arch Enemy), dokonal své smrtící dílo na jedničku s hvezdičkou. Konečně, jako kdykoliv jindy předtím. Dalším momentem absolutního překvapení je pro mě vokál Roba Dukese, který mi místy vzdáleně připomíná, žel již nebožtíka, frontmana mých oblíbenců z největších „DEATH“, Chucka Schuldinera.
Bylo by vaším velikým omylem žít v představě, že zde máme co do činění s nějakou opelíchanou „oldskůlovkou“, na to rychle a definitivně zapomeňte, protože Exodus zde neřekli (a po tom, co jsem slyšel, jistě ještě dlouho neřeknou) své poslední slovo.
V dohledné době by se měl objevit díl „B“, k tomuto jedinečnému a výbornému „A“. Já si rozhodně nedovolím opakovat chybu z minulosti a budu následovníka napjatě očekávat.
|
