Švýcaři KROKUS položili svůj základní kámen v roce 1974 a o dva roky později, tedy v roce 1976 vyšel jejich oficiální debut jménem „Krokus“. Já jsem první signál o jejich existenci zachytil až počátkem 80-tých let 20. století prostřednictvím dvojice alb „Metal Rendez-Vous“(´80) a „One Vice At A Time“(´82). Rozhodně jsem od začátku nepochyboval o tom, že se mi dostala do rukou přesně ta správná hard and heavy nálož, po které tehdy většina z nás prahla. Navíc KROKUS působili zemí svého původu poněkud exoticky vedle anglo-amerických partiček, které jsme všichni „nářezem“ posedlí sjížděli standardně.
V roce 1983, kdy vyšlo předmětné album „Headhunter“ (mimochodem, jak vidno, s velmi vydařeným obalem) jsem v okamžiku jeho pořízení zažil absolutně devastující, euforický pocit.
Deska vznikla již v pozměněné sestavě Marc Storace (v.), Fernando Von Arb (lg.), Mark Kohler (rg.), Chris Von Rohr (b.) a Steve Pace (d.) a nikoho už od prvního fláku nenechala na pochybách, že to chlapcům dál šlape na výbornou.
Muzika to není v žádném případě komplikovaná. Čistá a kvalitní riffařina, skladby jednoduše a úderně vystavěny, s nepřeslechnutelným hitovým potenciálem napříč celým albem. Čitelná a funkční sóla, typicky zapasovaná do druhé třetiny songu, prostě přesně tak, jak se to tehdy dělalo, a jak bylo také námi očekáváno.
Tom Allom se postaral o perfektní, žánru padnoucí produkci a tehdejší „gigoš“ ARISTA o rovněž bezchybnou distribuci. Nakonec, posuďte sami…, v tehdejším, bolševiky ovládaném Československu si pořídit žhavou novinku ve fólii balenou, to nemělo chybu, ne?
Velikou radost mi dodnes vážně dělá skvěle vyvedený cover „Sayed Awake All Night“, který pochází z pera Randyho Bachmana, z poněkud již dříve se vyskytnuvší, rovněž fenomenální, bandy jménem „Bachman Turner Ovedrive“ (B.T.O.), pocházející z Kanady.
I tahle pecka zapadá do kontextu „Headhunter(a)“ naprosto skvěle a bezchybně.
Já bych hrozně rád vyzdvihl nějakou skladbu, která se nějak významněji kvalitativně vyvyšuje nad ostatní, ale to by v tomto případě byla jistě velká křivda. Materiál je to totiž parádně vyvážený a žánrově navýsost čistý.
Napadá mě snad jen poslední, devátá „Russian Winter“, která na sebe upozorní nejen značnou podobností v refrénu s německými souputníky ACCEPT, ale hlavně nás na ní tehdy náramně bavil ten její název, protože v tehdejším Československu skutečně „mráz z Kremlu“ nikoho nenechal na pochybách, že „ruská zima“ (u nás doma) ještě dlouho neskončí.
|
