Problémoví chlapi
Nevěřím tomu, že život je "jen" náhoda. Život přece musí fungovat podle nějakejch pravidel!
Za všechno si prý můžu sama. Jak mi teda ale vysvětlíte, že hned ve školce se na mě přilepil ten nejzlobivější chlapeček? A ještě jsme se museli na procházce vodit za ruce? Jmenoval se Zdeněk. A asi se tak ještě i jmenuje. Společně s jeho sestrou ho vychovávali prarodiče. Nevím proč, jejich vlastní rodiče nemohli. Zdeněk zlobil. Já jsem byla taková slušná, uťápnutá holčička. Zdeněk mi ukázal, že existuje i jiný život. Místo odpoledního spaní jsme skákali po dřevěných lehátkách tak, až jednomu praskly nožičky. Dostali jsme od paní ředitelky ze školky za to na holou! Taky mi Zdeněk rozbil moje první kolo. Předvedl mi, jak rychle a nebezpečně se na něm dá jezdit. Bohužel po jeho ukázkách jízdy z kopce, jízdy po zadním a dalších jízdách nebylo schopné další jízdy se mnou, jako řidičem. Potom jsem dlouho byla bez kola a dostala jsem až někdy v pubertě oranžovou Esku. Nesnáším kola.
Ale to už jsem asi psala. Má nenávist zřejmě pramení někdy z té doby. Z bezcílného šlapání, kterým musíte uvést do pohybu ty prťavý kola na tlustejch gumách. Zdeněk unikl z centra mé pozornosti už po školce. Byl starší, často propadal a tak skončil ve škole zvláštní. Vyučil se a nějakou dobu si pobyl v kriminále.
Nedávno, když jsem si prohlížela fotky ze školky - sebe v bílém svetříčku a bílé čepici držíce nalehko oblečeného Zdenka za ruku mi to všechno došlo! Všichni Ti zlobiví chlapečci, chlapci, muži, které jsem celou dobu potkávala a které odstartoval ve školce právě Zdeněk, mi chtěli pouze dokázat, že žít se dá i jinak.
Zlobit se můžu, když mám ke zlobení důvod. A starat se mám o ty, za které mám skutečnou odpovědnost. A napravovat a zachraňovat mám jedině sama sebe. Protože všeho moc škodí.
Takže jestli ještě někdy potkám Zdeňka - tak mu řeknu, jak mi s tím kolem pěkně posral život:-)
|
