V dnešních internetově rychlých časech, které svým návalem informací doslova nutí k vnitřní roztěkanosti, je velmi ojedinělé, když vás něco dokáže zaujmout a zklidnit takovým způsobem, že během jedné minuty nekliknete na 20 dalších stránek za poslechu 10ti různých skladeb. A protože naše volba toho, čím zahltíme své smysly, je naprosto neomezená, málokdy se stane, že bychom třeba nějaké album vydrželi poslouchat soustředěně od začátku do konce. Vždyť "za (internetovými) dveřmi" už čekají další nové písně oblíbené kapely a času je tak málo! Nebudeme tady bědovat nad tím, jak je to smutné, protože taková už prostě je moderní doba. A potom, zázraky se dějí a mně se jeden takový přihodil s dnes hodnocenou deskou...
Co mě kromě hudby samotné nejvíc dostalo do kolen (a doslova přikovalo k židli až do úplně posledního tónu desky) byl zpěv. Jarkko Kalevi Ahola má velmi charizmatické hlasové zabarvení (vždyť si také jeho služby vyžádala již pěkná řádka kapel), ve kterém se mísí metalová důraznost s hard rockovou elegancí způsobem, který dokáže vypupínkovat husí kůži i uprostřed parného července. Protože se však tenkrát jednalo o mé první rande s touto kapelou, nemohl jsem tušit, že právě pozice vokalisty dělá Finům obrovské problémy, které připomínají letošní tápání naší hokejové reprezentace s hledáním brankářské jedničky. "Difference" je totiž třetím zásekem Finů, přičemž na každém albu pělo jiné hrdlo. A na posledním počinu z loňského roku nalezneme zase nováčka. Jarkko K. Ahola ovšem ve srovnání s ostatními působí zdaleka nejlepším dojmem.
A stejně pochvalná pečeť se dá naplácnout i na obal desky "Difference", jenž je dosavadním vrcholem diskografie DREAMTALE, a to i s vědomím, že ostatní tři alba rozhodně nejsou žádnými propadáky. Naopak, oproti vokální nestálosti se muzice Finů úspěšně daří přeskakovat vysoko nastavenou laťku kvality.
I díky zpěvu Jarkko Aholy má "Difference" nejrockovější příchuť a v jinak dominantní, speed metalové tvorbě DREAMTALE působí jako dílo trochu jiné kapely. Hudební šejkr přitom umně prokvedlává rychlovky (např. "Wings Of Icaros"), středně tempé ("Fly") a pomalejší songy (skvostně gradující "Green Fields"), čímž vytváří velmi dynamický a chutný koktejl, který udržuje sluchové senzory v neustálém napětí.
Skeptici by zase namítli, že ty zmíněné rychlovky nepřinášejí nic nového, další skupina písní že se příliš podobá třeba BON JOVI ("New Life") či NIGHTWISH ("Lucid Times") plus další a nikdy nekončící "bla bla bla". Je přece jasné, že se osvědčené postupy opakují (v muzice paušálně), tak proč smýšlet negativně a hned v nějaké té podobnosti hledat vykrádání? Co na to nahlížet jako na vzdání holdu svým oblíbencům? A potom, co chcete vymýšlet novýho, když už všechno objevil Kai Hansen?!:-)
DREAMTALE navíc nikdy neměli ambice získat Nobelovu cenu za přínos světovému speed metalu. Z jejich hudby je znát, že svojí tvorbou chtějí především bavit, a to bez nějakého otravného "hloubkového" přesahu. A ono se jim to zatraceně dobře daří! Kdo chce, tak jejich pozvání nadšeně přijme. Ostatní ohrnou nos a probrblají se ke kritice někoho dalšího. Ale zajímají takoví lidé vůbec někoho? :-)
|
