Milovníci industrial a gothic rocku a metalu, tohle musíte zažít! Již název festivalu - Into Darkness - napovídá, že se bude jednat o výlet do temnoty, na kterém budou svým fanouškům hrát čtyři kapely, zaměřené zejména na industrial, gothic metal a rock. Vídeňský klub Szene znám již z dřívější doby, a proto jsem byla ráda, že i Into Darkness se bude konat právě zde.
Prázdný sál půl hodiny před začátkem koncertu první kapely nevypadal zrovna nejlépe, na druhou stranu si člověk, co přišel dřív, nemusel projít nenáviděnou tlačenkou s ostatními fanoušky před vchodem a nebylo nutné bojovat o místo v první řadě. Kdo si přivstal, neprohloupil.
O půl osmé na scénu konečně nastoupila italská industrial rocková kapela Dope Stars Inc. Na živá vystoupení si čtyřčlenná kapela bere na pomoc klávesistu, což je skvělá volba, poněvadž klávesy jsou v hudbě Dope Stars Inc. jednou z důležitých ingrediencí, která vyniká o to víc, když je prezentována mladičkým a talentovaným Ashem Rexy. Avšak nejen Ash předvedl ten večer skvělý výkon, i zbytek kapely se řádně činil a přilákal během svého koncertu spoustu dalších lidí, až se pod pódiem vytvořil nefalšovaný industriální kotel, který vyvrcholil při songu „Bang your head“.
Bohužel, koncert Italů byl příliš krátký, takže sotva se sál dostal do varu, pánové nám popřáli hezký večer a odešli do zákulisí. Nejen pro mě to bylo zklamáním, výběr Dope Stars Inc., jako jakýsi support festivalu považuji za celkem velký přehmat. Italové odehráli velice kvalitní a naprosto strhující koncert, čemuž také napomáhal téměř bezchybný zvuk v sále.
Zatímco se fanoušci v řadách za námi (první řada zůstala po celý večer nezměněna) promísili, stačili si němečtí Lacrimas Profundere nazvučit nástroje, aby se o několik málo minut později představili publiku svým gothickým rockem. Jelikož byli Lacrimas Profundere náplastí pro fanoušky americké skupiny The Birthday Massacre, která pár dní před začátkem tour zrušila svoji účast, neměli příliš lehký úkol při zastoupení této oblíbené kapely.
Avšak publikum se ukázalo v té své nejlepší stránce a s nadšením skupinu podpořilo. Nemalý podíl na tom má jistě i to, že zpěvák Christopher Schmid komunikoval s lidmi převážně ve svém rodném jazyce, tedy němčině, což rakouskému publiku naprosto vyhovovalo. Mně osobně nepřišla hudba Lacrimas Profundere ničím zajímavá, spíše jsem stále litovala, že není v mých silách docílit toho, aby si vyměnili místa s předchozí kapelou. I tak ovšem Němcům nelze upřít podaný dobrý, o něco více než průměrný, hudební výkon.
Dnešní večer však ještě nekončil, a tak se za jásavého jekotu publika a temného intra na pódium dostavila další, v pořadí již druhá německá kapela, Diary of Dreams. Mezi lidmi nastala vřava. Neplnoleté fanynky se sápaly po zpěvákovi Adrianovi, ty plnoleté jim byly těsně v závěsu; mužská část publika pro změnu vyplňovala pauzy mezi písničkami svým rádoby death metalovým řevem (i když to v souvislosti s industrial a gothic večerem přijde poněkud zavádějící). Z několika set lidí v sále se stal jeden velký les zvednutých rukou ukazujících paroháče či zatnuté pěsti.
Doteď nevím a nechápu, jak Diary of Dreams dokázali zaujmout svojí hudbou tolik lidí. Pokud se za koncertu Němců bavilo 99,9% publika, pak já jsem byla ta zbývající desetina, která se za celou tu dobu téměř unudila k smrti. Fanoušci Diary of Dreams, odpusťte, ale pokud pro mě bylo vystoupení Lacrimas Profundere nudné, nevím, jak slovy vyjádřit, čím pro mě bylo vystoupení této třetí kapely večera. I tak však uznávám, že Adrian se umí za mikrofonem pěkně ohánět, stejně jako zbytek kapely se svojí kytarou, klávesami či bicími.
Večer se nachýlil ke konci a nás čekal poslední koncert. Švédská kapela Deathstars by se dala považovat za nejočekávanější skupinu večera, pokud někdo chce, tak i jakousi třešničku na dortu. Sál se pomalu, ale jistě naplnil, ba přímo přeplnil, lidmi a pomalu zde přestávalo být dýchatelno. Zhruba po dvaceti minutách, které potřebovali technici k nazvučení nástrojů a na přichystání stage, a které musely lidem připadat jako věčnost, se konečně v sále setmělo a za zvuků intra a jekotu publika nastoupily hvězdy večera. Protože o několik dní dříve z turné ze zdravotních důvodů odstoupil bubeník Bone W Machine, s napětím jsem očekávala, jak si povede devatenáctiletý, ale i přes svůj mladý věk talentovaný Oskar Leander. Jelikož s Deathstars již před třemi roky absolvoval jedno turné, některé skladby pro něj nebyly nijak obtížné. I když nyní industrial glamoví Švédové svůj playlist obměnili a zahráli více starých songů, ani tak Oskar neunikl písním z nového alba „Night Electric Night“. Za tak krátkou dobu, dá se říct přímo za několik hodin, se však naučil nové skladby téměř bez chybičky a v Szene předvedl opravdu skvělý výkon. Pokud bych ten večer měla na hlavě klobouk, musela bych před Oskarem smeknout.
Ani tak však nesmím zapomenout pochválit ostatní členy kapely. Charismatický zpěvák Whiplasher Bernadotte opět předvedl, že jeho hlas umí dělat s publikem divy a již během prvního songu dokáže dostat celý sál do varu. Spolu s oběma kytaristy, Nightmarem Industries a Catem Casino, a s basákem Skinnym Disco dokázal přimět fanoušky ke zpívání textů, skandování, a něžnější část publika všichni ohromili svými lechtivými kreacemi mezi sebou. Také (avšak nejen) díky dokonalému zvuku považuji vystoupení Deathstars za nejlepší koncert večera.
Sečteno podtrženo, industrial-gothic festival spolu s účinkujícími kapelami byl, když ne trefou přímo do černého, tak trefou o políčko těsně vedle středu. Velké díky patří nejen kapelám, ale i zvukařům, kteří v Szene potvrdili, že existuje i zvučení na vysoké úrovni. Co bych však co nejvíce pohanila je osvětlení během všech čtyř koncertů. Lidem v publiku to nejspíše moc nevadilo, těm šlo spíše o ten hudební zážitek, ale větší problémy s tím měli fotografové. Ovšem ani to nemění nic na faktu, že ten, kdo si nechá ujít Into Darkness 2009, bude hořce litovat. Světla nesvětla, zvuk nezvuk. Být obohacen o parádní industriální zážitek stojí vážně za to, a proto neváhám využít možnosti navštívit sobotní drážďanský a nedělní pražský koncert, abych mohla srovnávat s koncertem vídeňským, který nasadil opravdu vysokou laťku.
|
