To se tak prostě občas stává. Jedete si na úplně obyčejnou dovolenou do cizí země a máte chuť zajít si večer do nedaleké rockové hospůdky Pub Anchor „na jedno“, tak jako já a moje kolegyně Lenka. V průběhu popíjení poměrně ucházejícího místního piva značky Falcon si všimnete, že se do hospůdky začínají trousit osoby s hudebními nástroji a že za vámi se začíná připravovat maličké pódium. V první chvíli jste poněkud překvapení, ale když vás nikdo nevyhazuje na ulici a ani po vás nechce platit žádné vstupné, rozhodnete se setrvat a zjistit, co se bude dít. Negativním faktorem je sice absence fotoaparátů a absolutní nepřipravenost, tedy to, že netušíte, co za kapely budete mít možnost shlédnout, ale protože jste hlavně nadšený hudební fanoušek, zvědavý na jakoukoliv muziku, která by se vám mohla zalíbit, setrváte na místě a začnete vyčkávat na začátek akce. Stejně tak jsme se rozhodly vyčkat my a alespoň trochu vám společnými silami přiblížit atmosféru večera.
Samotný koncert potom začíná až okolo půl dvanácté (i když měl prý začít už v jedenáct) a podle nápisu na bicích zjišťujeme, že se nám jako první představí kapela Crescendolls tvořená ze třemi velmi mladými muzikanty. Jaké je pak naše překvapení, když v jejich bubeníkovi poznáváme Oscara Leandera, který během Into Darkness tour zastupoval zraněného Bona W Machina z Deathstars. Rocková muzika tvořená jednou kytarou, basou a bicími, kterou kluci předvádí, mě sice příliš nenadchne, ale ani neurazí (v Lenčině případě je opak pravdou, hudba Crescendolls ji nadchla :D). Docela hezky se člověku pohupuje do příjemných rytmů písniček z prvního alba „Ten Out Of Ten“, které jim vyšlo v listopadu stále ještě tohoto roku. U některých písniček se nedá neslyšet, že pánové byli při skládání hudby ovlivněni britskou legendou Beatles, což však není v žádném případě mínus, spíše naopak – velké plus. Kluci si svůj koncert evidentně opravdu užívají a dá se říct, že přes své mládí podávají slušný výkon a mezi svými fanoušky sklízejí úspěch. Mě osobně zaujal například pomalejší song „Makebelieve Blues“. Zážitek z koncertu nám však mírně kazí přední řady publika, tvořeného především z pubertálních děvčat či opilých postarších pánů, které více než hudba zajímá láhev piva a možnost, jak co nejvíce znechutit koncert druhým. Uchylujeme se tedy raději mezi umírněné, do rytmu se pohybující, zadní řady malého hloučku, který však zabírá téměř celý prostor určený pro publikum. Z celé formace muzikantů sklízí největší potlesk právě bubeník Oscar, který hraje na svoje vlastní bubny jako o život. Jeho jméno se totiž často ozývá z úst mladých nadšených fanynek, jichž je v klubu opravdová převaha.
Podle vlajky s logem kapely visící na zdi zjišťujeme, že dnešním hlavním aktérem bude kapela Mama Kin, jejíž název nám není zase až tak neznámý. Shodujeme se, že jsme o této kapele již někde slyšely. Kapela vznikla už v roce 2001, přesto jejich debutové album „In the city“ vyšlo až teprve letos (stále se pohybujeme v roce 2009). Tahle partička už je početnější, respektive přibyla jedna elektrická kytara, a kapela celkově působí trochu ostříleněji, než mladí Crescendolls. I jejich rock mixovaný glamovými prvky je daleko melodičtější a našemu srdci přece jen trošku bližší, a o to víc si proto můžeme koncert užít. Některé písničky jsou jaksi podbízivé a dokonce člověka nutí broukat si jejich melodii, aniž by je kdy předtím slyšel. Pro příklad možno uvést třeba song „Superman“, kde si za chvíli tiše prozpěvujeme jednoduchý refrén „I can be your superman baby, I can be your superman...“. A ačkoliv je klubová akustika trochu neuspokojivá, vokál se nám zdá mnohem jasnější a zřetelnější než při následujícím poslechu kapely na jejich Myspace. Z koncertu odcházíme ve finále celkem spokojené. Ostatně bylo to nečekané, bylo to zadarmo a bylo to fajn.
|
