Pozitivní náboj alba "Master Of The Rings" je pryč, utopen v existenciální tíži Nostradamových proroctví, na nichž byl postaven koncept aktuální placky. Takové schéma je skladatelsky i posluchačsky výživné, ale veškerý tajemný podtext není samozřejmě ničím jiným než zástěrkou, pod kterou se ukrývá typický „dýňový“ obsah plný šťavnaté melodické dužniny. Hrátky se strachem, které staví na nebezpečně vycházejícím věštění budoucnosti ovšem dostaly jiný, tentokrát krutě přítomný rozměr, když v průběhu nahrávání desky tragicky zahynul původní bicmen kapely Ingo Schwichtenberg. Tato zpráva zasáhla všechny členy HELLOWEEN, ať ty současné nebo bývalé. Každý z nich pak na Inga vzpomenul ve svých projektech, Kai Hansen (potažmo GAMMA RAY) v písni „Afterflife“ z alba „Land Of The Free“, Michal Kiske v překrásné baladě „Always“ z jeho sólovky „Instant Clarity“, no a HELLOWEEN mu věnovali celou desku „The Time Of The Oath“.
Ta začíná podivným hvízdáním, které jakoby vycházelo z úst opilce, který právě opustil knajpu...a vzápětí tvrdě padnul na hubu, to když se na nás nekompromisně vyvalí riffy úvodního šlehu „We Burn“. Autoři HELLOWEEN vědí, jak umlčet možné pochyby svých fanoušků, kteří si po „Chameleonských“ eskapádách nebyli jistí ničím a měli i nadále jakési podvědomé obavy o metalové oddanosti této kapely. Jenže tohle váhání rozpráší song „We Burn“ doslova ve vteřině, když svoji přímočarou, heavy speedovou nekompromisností jasně potvrdí směr, kterým se pánové hodlají ubírat. A kdopak že nám složil tento důrazný opus? Nebyl to nikdo jiný, než Andi Deris! Tedy ten, který do skupiny přišel z hard rockově jemných PINK CREAM 69 a taky ten, který se na předešlé desce prezentoval půvabně neškodným songem „Why?“. Takže obrovské překvapení hned zkraje alba a hlavně hluboká poklona, neboť drsně šitý kabátek sluší mistru Derisovi stejně jako ten, který je utkaný z přítulného hedvábí.
Andi má prsty i v další skladbě „Steel Tormentor“. Složil ji společně s Michaelem Weikathem a brzdit se rozhodně nebude. Naopak, zvuk motorů startuje k dalšímu drtivému okruhu, který svojí hudební strukturou kopíruje stopu předešlého tracku. Weikathovo řízení se projeví především v sólových otáčkách a jeho neskutečném citu pro hravé melodie, které s okolní heavy metalovou mašinérií dotváří perfektně rezonující celek.
Ve „Wake Up The Mountain“ nalezneme první tvůrčí otisk Uliho Kusche (opět s Andi Derisem). Tentokrát už tempo zpomalí a malinko se bohužel utlumí i strhující nálada, která nyní nedosahuje nakažlivosti úvodních dvou nářezů. Skladba to rozhodně není špatná, ale v kontextu alba patří k těm méně vydařeným. Plusové body ovšem zaslouží sólová partie, kde Grosskopfova basová linka (jakoby vypadlá z desky „Pink Bubbles Go Ape“) rozjede speed metalovou vichřici, která vše okamžitě zvedne o několik levelů zábavnosti.
Následuje obrovský hit „Power“ z Weikathovy autorské učebnice. Táhlý, kytarově sólový motiv s jasně vymezou melodií uvolní ve slokách místo pro Derisovu skvostnou, jímavě klenutou zpěvnou linku, aby vše přes napětí stupňující bridge vyvrcholilo v koncertně „posichrovaném“ refrénu. Pro někoho možná příliš prvoplánová hitovka (ale zkuste si to složit sami :-)), pro mě jeden z (mnoha) vrcholů.
Tím dalším je hned následná „Forever And One (Neverland)“, která po „We Burn“ představí druhou, tentokrát tu „přívětivější“ tvář Andiho Derise. Přesto se nejedná o žádný „slaďák“, rockově uvolněné postupy totiž ukrývají naléhavý refrén, který svoji silou posluchače spíše znepokojí, než aby je uklidnil před dalším Derisovým masakrem. „Before The War“ začíná válečnými motivy, které utne riffový hurikán, v němž kytary bzučí jako střely v první bojové linii. Nájezd na refrén (a především sólo) atmosféru ale přece jen uvolní, už proto, že HELLOWEEN prostě neumějí (a nechtějí) být přespříliš dramatičtí.
Pro „A Million To One“ platí přesně to samé, co pro „Wake Up The Mountain“, snad proto, že ji opět složilo duo Kusch/Deris. Ale pozor, jakmile se do čela této dvojice postaví Andi, všechno je náhle jinak. Stane se to v další „Anything My Mama Don't Like“, která působí jako z jiné planety. Každý z nás by asi dokázal ve vteřině napsat milión věcí, které „nemá ráda moje máma“. Způsob, jakým to učinili pánové Deris a Kusch je ale nesmírně vynalézavý, povedený a hlavně zábavný. Tato až estrádně rozjuchaná rockovka si nás podmaní s odzbrojující samozřejmostí a my úplně zapomeneme, že se nacházíme uvnitř temně prorockého konceptu a že jsme sotva před chvílí unikli z válečné vřavy.
V tomto příjemném stavu nás ponechá i další „Weikathovka“, která zároveň představuje můj nejvyšší vrcholek. Spídovka „Kings Will Be Kings“ je parádní a geniální, ale to, co předvádí v hymnicky vypjatém refrénu a „slavíkově“ vytrylkovaném sólu je nad veškerou slovní zásobu (a také chápání). Nezbývá, než před Weikathovým umem sklonit hřbet až k zemi a s mlčenlivým úžasem si vychutnávat tento skvost zas a znova.
A v hlubokém úklonu bude nejlepší setrvat i dalších devět minut. „Mission Motherland“ nás v opětování této kapely (pod touto skladbou jsou podepsaní všichni členové) ještě utvrdí. Epické dějství je lemováno thrashově trhanými riffy, řadou tempových zvratů a kliček, nad tím vším ale vévodí moment, který nastane v úvodu sedmé minuty, kdy veškerá dramatická pompa utichne a náladu rozněžní překrásné melodické téma, které jakoby vypadlo z charitativní akce „Save the Earth“, ovšem bez falešného nánosu sentimentu. Nádhera!
Série neskutečně chytlavých songů bude pokračovat i v baladické „If I Knew“, něco se ale změní s příchodem titulní skladby. Pod tou nalezneme i dosud neuvedené jméno Rolanda Grapowa, který ji napsal společně s Derisem (jenž se tak stal nejaktivnějším skladatelem, když je podepsán pod plnými osmi kusy). Píseň „The Time Of The Oath“ s „kyvadlovou“ rytmikou je zcela poplatná konceptu, svojí neutěšeně syrovou atmosférou nasytí celou stopáž a protrhne ji pouze melodickým sólem, které se ale rychle vrátí k dramatickému tónu. Rozhodně nejtísnivější moment celého alba a protože je to zároveň jeho závěr, vše končí poněkud depresivně, zcela mimo tradiční hranice této kapely. K této "depce" velmi přispívá i zvuková produkce, která zahalila celou desku do intoxikačního, temně smogového oparu, který ve své záměrné špinavosti není vždy zcela čitelný. Vzhledem k tématu alba to ale lépe ozvučit (asi) opravdu nešlo.
Závěrečná beznaděj ale není definitivní, neboť podle samotného Nostradama (ale např. i podle Mayů nebo Toltéků) za čas nastane Milénium míru. Pokud ovšem budou lidé dělat správná rozhodnutí. To se zatím evidentně příliš nedaří, já mám ale na jedno správné rozhodnutí návod. Je jím poslech tohoto alba, se kterým prostě nešlápnete vedle, ať si ho pustíte kdykoli a kdekoli.
|
