Než jsem se dostal k sepsání recky na toto nové album švédských HC matadorů Raised Fist, trvalo to několik
týdnů. Desku jsem za tu dobu poslechl několikrát, vždy s mnohadenním odstupem, ale nakonec to je všechno asi dobře. Aspoň jsem si za tu dobu mohl udělat názor, který nebude pouze chvilkový, což se stává, poslechnu-li si některé CD během dne dvou několikrát.
Pro ty, kteří tuto pětičlennou smečku neznají, se sluší říci, že kapela hraje již od roku 1993 a za tu dobu stihla nahrát dvě demíčka a pět plnohodnotných alb. Právě na to poslední s názvem "Veil Of Ignorance" se dneska podíváme.
Nová nahrávka navazuje zhruba tam, kde skončila ta poslední, "Sound Of The Republic" z roku 2006. Pokud se ovšem na tvorbu této HC formace podíváme jako na celek, tak zjistíme, že kluci se opět posunuli směrem k main streamu a jejich hudba je okořeněná více melodiemi a pomalejšími pasážemi. Což ne každému může vyhovovat.
Když si totiž vzpomenu na CD "Dedication", díky kterému jsem se před mnoha lety čirou náhodou o kapele dozvěděl, rozdíl v poslechu je zcela patrný. Na "Závoji nevědomosti" hned několikrát rytmus zpomalí a vše se z hardcorových vod přesune do mělčiny, ve které se mísí moderní americký rock s takřka nu-metalem (nepanikařte, žádní Linkin Park to nejsou). A právě občasné skoro až balady mnoha fanouškům, soudě podle reakcí na internetu, vadí. Já ale nikdy nebyl velký drsňák libující si v oldschool HCpunku a hardcoru, takže pro mne samotného je to spíše příjemné osvěžení a melodičtější věci jsou v mých uších více kladem než něčím nežádaným.
Hardcorový sound ale každopádně hraje prim. Typicky kovově znějící kytary, zkreslená basa a našláplé bicí vede nezaměnitelný hlas zpěváka a frontmana Alexandera "Alle" Hagmana. Ten je klasicky uštěkaný, rozzlobený a plný agrese. Ačkoliv, jak někteří dlouholetí fans říkají, už to není to, co bývalo. Já jsem jen zvědav, kdy při tomhle způsobu "zpěvu" dotyčnému odejde hlas. Přijde mi také zajímavé, že všechny party zpívá snad ve stejné tónině. Je to opravdu hodně specifické, to musíte prostě slyšet.
Jak už bylo zmíněno výše, tvrdší a našlápnutější pecky ovlivněné zejména HC a punkem se perou o svojí pozici s pomalejšími fláky (např. skladba "My Last Day" či "Words and Phrases"). Naštěstí ale těch drsnějších kousků je vícero. Stopáž desky je necelých 42 minut, přesto se mi to zdálo místy poněkud zdlouhavé. Pár písní klidně mohlo být vyškrnuto, třeba poslední instrumentální "Out" by mi vůbec nechyběla.
Úrovně nahrávky "Sound Of The Republic", která je příznivci skupiny velmi oblíbená "Veil Of Ignorance" nejspíše nedosahuje, ale já rozhodně neskončím u pěti poslechů a rád si ji pustím znova. Je to totiž něco mezi klasickým HC a dnes velmi populárním posthardcorem a mně to vcelku vyhovuje.
|
