Poněkud ubrečené počasí uvítalo poslední zářijovou neděli pagan metalisty v pražském klubu Abaton. Avšak déšť ani temné mraky na nebi nezabránily fanouškům tohoto „lesního“ druhu muziky dorazit na místo konání v hojném počtu a podpořit tak svoje oblíbené kapely.

Na programu bylo slíbených pět kapel, takže se nesmělo otálet a hned v devatenáct hodin odstartovala Heidenfest v Čechách nizozemská kapela Heidevolk. Podle názvu jsem tuto skupinu neznala, ale musím uznat, že svým melodickým folk metalem mě zaujala a stejně tak i lid pod pódiem. Vlastně pojem „pod pódiem“ není zrovna příhodný, protože celý prostor Abatonu byl v mžiku zaplněn tak, že se pomalu nedalo ani hnout. Při koncertě ještě nebyl otevřen balkon, takže jsem se zdržovala převážně v blízkosti pódia (v rámci možností), kde byl kupodivu celkem ucházející zvuk, což je na Abaton přece jen poněkud nezvyklé. Nicméně Heidevolk udělali show, která bavila, a možná by si zasloužili i trochu delší hrací čas na úkor další kapely, která zase až tak moc nebavila.

Swashbuckle je trojčlenná parta pirátů z New Jersey v čele se zpěvákem s umělým papouškem na rameni a s langustou (nebo humrem? – opravdu nejsem odborník na tuto havěť) připevněnou na stojanu od mikrofonu. Pořadatelé naštěstí otevřeli vstup na balkon, takže se někteří, mě a kolegyni fotografku nevyjímaje, přesunuli nahoru. Nepřítomnost photopitu a zároveň plný sál jsou opravdu nepříjemnou kombinací právě pro fotografy, kteří chtějí vyfotit něco jiného, než jen les rukou a kdesi v dáli siluetu muzikanta. A navíc – nahoře se dalo alespoň trochu dýchat, než jak tomu bylo dole v kotli, kde byl těžký vzduch téměř až hmatatelný. Ale zpět k Swashbuckle. „Vystajlovaní“ byli pánové krásně, o jejich koníčku coby pirátství se nedalo pochybovat, o čem se však pochybovat dalo, byla jejich hudba. Přece jen jsem očekávala něco jiného, něco mnohem víc melodičtějšího, něco mnohem víc pirátského a šíleného. Bohužel však byla jejich hudba nudná a utahaná. Ke všemu zněl ještě zvuk na ochozu opravdu otřesně a ve spojení s nezajímavou hudbou jsem se přes toto vystoupení nudila. Dole v kotli se však lid bavil, a i když bylo shora vidět, že první dvě řady čekají zřejmě na jinou kapelu, fanoušci za nimi si koncert užívali a sečteno podtrženo, kapela odcházela z pódia spokojená, a stejně tak spokojení byli více či méně i fanoušci.

Ve 20:30 nastal čas pro německé Equilibrium. S blížícím se vrcholem večera se úměrně s tím zhoršoval zvuk. Jen v několika málo písních byl zpěvák skutečně slyšet, většinu času jsme tak na balkoně slyšeli jen instrumentální vystoupení. Přezvučené byly hodně bicí, takže nic příjemného. I přes všechny nedostatky ohledně zvuku si však ani tak nemohu na koncert Equilibrium stěžovat. Jejich vystoupení se mi celkem líbilo. Zpěvák vřele komunikoval s publikem, které znalo nazpaměť snad všechny texty písní, které jsou mimochodem melodické a chytlavé, takže radost je poslouchat. Do vřelé a milé komunikace však měl daleko zbytek kapely, vlažné pokusy basačky o roztleskání fanoušků mě nijak z pomyslné židle nezvedly, a to ani když se k ní přidali zbývající dva kytaristé, kteří se alespoň netvářili otráveně. Nakonec ještě musím poznamenat, že jsem opravdu ráda, že jsem se zdržovala na balkoně, protože nadšení fanoušci dole řádili ostošest a hned několikrát se vše zvrhlo v moshpit, což v malém prostoru klubu, který je navíc plný k prasknutí, nebyl zrovna nejlepší nápad.

Po odměřených 45 minutách se na pódiu nachystala předposlední kapela, finští Ensiferum. Na ty jsem byla opravdu zvědavá a doufala jsem, že jejich koncert bude stát za to nekonečné čekání za poslechu předchozích kapel. Stálo to za to. I když nejsem zrovna zarytý fanoušek tohoto stylu hudby, tak mě hudba Ensiferum strhla svojí energií, která sálala i ze zpěváka (a zároveň kytaristy) Petriho a basáka Samiho. Pravda, zbytek kapely se držel tak nějak v pozadí, hlavně klávesistka Emmi, která nebyla kvůli špatnému osvětlení téměř ani vidět a o jejím zadním vokálu, který nebyl slyšet, ani nemluvě, ale Petri a Sami dokázali vyhecovat fanoušky v celém sále, ať už v kotli nebo nahoře na ochozu. Jak už jsem napsala, z písní i z kapely sálala po celý večer nevyčerpatelná energie, což mělo za následek skvělou show, kterou si užili jak fanoušci, tak i kapela, tedy přinejmenším zpěvák a basák. Zvuk opět nebyl nijak ohromující, ale rozhodně to nebylo tak tragické jako u předchozích Equilibrium. Ensiferum nám ten večer představili písně ze starších alb i pár songů z posledního alba „From Afar“. Největší úspěch měl samozřejmě song „Lai Lai Hei“ z alba „Iron“, který dokázal rozvášnit dav natolik, že trvat o něco déle, rozboří fanoušci celý Abaton. Naštěstí se tomu tak nestalo a po hodině, ve které jsme se nenudili ani jednu vteřinu, se finští Ensiferum odebrali do šatny. I když byla na řadě ještě jedna kapela, slibovaný vrchol večera, ti nejlepší podle mého názoru již odehráli.
Setlist: From Afar, One More Magie Potion, Battle song, Stone cold metal, Ahti, Token of Time, Lai lai hei, Twilight tavern, Iron

Slibovaný vrchol večera, hvězda hvězd, tzv. „all-star-project“ Twilight of the Gods měli pod pódiem zhruba třicet fanoušků. Oproti předchozím čtyřem kapelám, které měly naprosto plný sál a skvělou podporu publika, byla ta velká prázdná plocha jako pěst na oko. Twilight of the Gods jsem měla již tu čest vidět na Metalfestu, kde jsem z jejich vystoupení prchala mílovými kroky a situace na Heidenfestu nebyla jiná. Ta hudba mě nijak nezaujala a ani nikdy nezaujme. Jak jsem napsala, pro mě byli jasným vrcholem večera a tou největší hvězdou Ensiferum z Finska.