Bez obalu přiznávám, že britští zástupci mathcoru mi nikdy nepřišli originální a nadčasoví. Přílišnou techničnost a matematiku některé kapely zvládají na jedičku, ale oni v tom zkrátka mistři nebyli. Čekala jsem, že alespoň při živém vystoupení se stane zázrak, ale taky chyba lávky. Proto jsem se poměrně těšila na nové album „The Here And Now“, s napětím, co Sam Carter a spol. nového vytvořili.
Kluci z Britských ostrovů prošli solidní změnou. Složité výpočty a rovnice jsou ty tam, metalcorový štěkot se dosti upozadil a hlavní slovo si vzal čistý zpěv. Zapluli zkrátka do vod moderního coru, který se více než méně hemží emo prvky. Tento styl je v kurzu, o tom žádná, tak že by si architekti řekli, že zapadnou do líbivé všem-přístupné škatulky, která by jim mohla přinést nové fanoušky, nebo slávu?
Jejich žánrový odklon je prostě na pováženou, ani se jim příliš nedivím, protože předchozí tvorba byla sic nadprůměrná, dobře odvedená a i kritikou přijímaná, avšak nikdy se na ní nepěly superlativy. Kdyby alespoň svoji transformaci vzali pevně do rukou, protože i emo/metalcore jde udělat velmi dobře a s grácií.
Jsem z celé tvorby těchto Anglánů na rozpacích. Řízný sekaný mathcore jim vcelku šel, ale žádný extra zázrak to nebyl. Nové emo-corové pojetí je taky jen lehce nadprůměrné. Možná se jim zvýší fanouškovská základna o posluchače s oblibou v měkkčích hudebních projevech a o emo děti s patkami, ale zda to má nějaký význam, o tom lze jen polemizovat. Na takové Bring Me The Horizon, ikonu britského metalcoru, prostě nikdy nedosáhnou. Jak by řekl král českého hiphopu Kato: „Co na to říct? Zkrátka zatím nic.“ A za sebe dodávám, že 6,5 bodu je pro desku „The Here and Now“ vhodné ocenění.
|
