Už jenom název této kapely ve mně nabudil příjemné rozpoložení, neboť harmonie je něco, čeho chce dosáhnout každý, dokonce i ten, který si myslí, že tomu tak není. Okamžitě jsem si začal silně přát, aby i obsah alba „Chapter II: Aftermath“ disponoval harmonickou hudební energií, jež alespoň trochu posílí lopotnou snahu o dosažení téhož uvnitř nejhlubšího nitra. Tato bláhová naděje vzala ovšem celkem rychle zasvé, protože zde máme co dočinění maximálně s lehce nadprůměrným (soft)prog/power metalem, bez výraznější osobitosti a důrazného tvůrčího vkladu, jenž by dostatečně ospravedlňoval vsazení slůvka harmonie do vínku této kapely.
Z důvodu zmíněného v první větě recenze jsem nahrávce Švédů věnoval opravdu důslednou pozornost, aby mně neuniknul ani jeden jediný špek, který se, pokud je dostatečně vypečený, objeví zpravidla až po několikerém poslechu. Pravda, po této trpělivé anabázi se pár kompozičních vnadů přece jenom obnažilo, i přesto to však ve výsledných pocitech nestačí na lepší známku, než kterou můžete zřít dole pod recenzí.
Ono se tohle album, stejně jako celá kapela, totiž dělají něčím víc, než čím ve skutečnosti jsou. Hudebníci sice na svých domovských stránkách píší o vysoce kvalitním materiálu, který je sto uchvátit nejširší melodické publikum, jenže k tomu jejich skladbám zoufale schází vnitřní hloubka a přidaná hodnota něčeho mimořádného. Pokud se jede v pomalejším tempu, téměř zcela chybí tah na posluchačovu branku, o nějaké strhující chytlavosti ani nemluvě. Co je pak platné, že HARMONY mají ve svých řadách skvělé řemeslníky, v čele s perfektním pěvcem Henrikem Bathem, nebo že zvuková produkce je hlaďoučká jako dětská prdýlka po macešině vydrbání. O to víc vynikne skladatelská plochost. Ale pozor, jakmile se zrychlí, je hned o něco veseleji!
Všechny songy s rychlejší frekvencí svých otáček jsou jako zázrakem o level až dva kvalitnější, než jejich pomalí bratříčci. Úvodní dva kousky („Prevail“ a „Aftermath“) v tomto ohledu příjemně navnadí. Pak se dlouho nic moc neděje, až nastoupí sedmička „Inner Peace“ s hostujícím Danielem Heimanem (LOST HORIZON, HEED), spídovou akcelerací a hned zde máme jeden z jasných vrcholů alba. Tím druhým je předposlední skladba „Hollow Faces“, která okouzlí zejména podmanivě klenutým chorusem. Tento dojem nepokazí ani závěrečná píseň „End Of My Road“ (i když zde to je už POUZE kvůli refrénu). Takže to máme pět kousků z jedenácti. Instrumentální, pěvecká a technická kvalita nahrávky (včetně působivého obalu) vyšponuje celkové hodnocení na lehký nadprůměr. Výš to ale při nejlepší vůli nejde.
|
