Tak jsem si tak sedl do auta a nevěděl, co hodit do přehrávače. Čtvrt hodinu se prohrabuju starými disky, které se mi válí v přihrádce a najednou mi padla do ruku deska „Change“ od Pink Cream 69. Dlouho jsem ji neslyšel, tak si jí dáme, říkám si. Jasně, dobře jsem věděl, že to není Pink Cream 69 jaký byl na přelomu osmdesátých a devadesátých let, ani jaký je teď, ale že je to jedna z těch desek, kdy se druhdy zavedená rocková kapela pokusila svůj sound přizpůsobit době svého vzniku, tedy grungeové vlně. Poslouchá, poslouchám a říká si, že to vůbec nezní špatně. Sice jako úplně jiná kapela, ale vůbec ne špatně. I když se pak Pink Cream 69 svých experimentů zalekli a po výtečně alternativně rockové „Food For Thought“ se vrátili k osvědčenému, i když poněkud nudnému modelu. Takových kapel ale tehdy byly mraky, co se nechaly zvyklat seattleským soundem. Zejména se rekrutovaly z losangeleské hair metalové scény. Některé experimenty dopadly dobře, jiné hůř. První to zkusili Warrant na desce „Dog Eat Dog“ a byla z toho bomba. Pak se ale začali kazit. Přišli další „převlíkači kabátů“ - Faster Pussycat, Bang Tango, Sven Gali, Skid Row, ale i dokonce Mötley Crüe a světe div se, i staříci Judas Priest najednou zněli úplně jinak. Dnes už je to jedno. Všechny kapely se vrátili ke svému zavedenému stylu, ale zanechali nám několik desek, které budou vždy výpovědí doby. Doby dávno minulé. Kurt Cobain (Nirvana) se zastřelil, Layne Staley (Alice In Chains) předávkoval, Jani Lane (Warrant) uchlastal. Rozdíly jsou pryč. Dnes, když se dívám na zástupy mladých kapel, nejen hair metalových, ale zejména těch „opravdu power“ (ha!) metalových rytířů, říkám si, kdy už konečně zase přijde někdo, kdo už je klepne přes prsty. Před dvaceti lety se to stalo... A scéna se vyčistila.

Pepsi Stone, 18.5. 2012