Je tomu asi tři roky, kdy mě doslova očarovali francouzští Alcest. Nejspíš za to může ta snová atmosféra, přitažlivá melancholie, či pestrá nabídka podmanivých melodií. Největší přednost v Alcest však vidím v tom, že jejich hudba je naprosto jedinečná a identická. Za absolutní špičku považuji předchozí album „Ecailles de Lune“, které ve mně dokázalo vyvolat nespočet emocí, dokonce až euforii. Neige, hlavní tvář kapely, zde dokázal skvěle pracovat s blackmetalovou agresivitou a spojit ji s krásnými melodiemi, čistým vokálem a již zmíněnou snovou atmosférou. Tenkrát jsem si říkal, že ten člověk má tolik nápadů, že by je mohl začít rozdávat. Podaří se mu ale navázat na předchozí úspěch a vyvolat tytéž emoce i s novinkou „Les Voyages De L'Âme“?
Zaručit můžu to, že Alcest se drží svých postupů a sází na osvědčené. Vsadím se, že první dvě skladby („Autre Temps“ a „Là Où Naissent Les Couleurs Nouvelles“) přitáhnou k Alcest zase řadu nových fanoušků. Vlastně jsem si u nich uvědomil, že jejich velkou zbraní je kromě jiného také francouzština. Tento jazyk má jakési zvláštní přitažlivé kouzlo, které k této tvorbě sedí naprosto přesně. Stejně krásné, magické a podmanivé jsou i kytarové melodie a Neigův „andělský“ vokál. Ten vlastně převažuje nad growlem, který ale přece jenom občas vykoukne (např. u „Nous Sommes L'Emeraude“). Škoda, že jenom občas. Dokázal bych si ho totiž představit na více místech, a to díky jeho osvěžujícímu účinku. Dále bych chtěl vyzdvihnout celkový zvuk alba. Troufnu si říct, že nikdy v historii kapely nebyly nástroje tak skvěle vyvážené jako zde. Čistě krystalický zvuk má zkrátka posluchače vtáhnout a nepustit. Daří se to ale tak napůl.
Mně osobně totiž chybí nějaká výraznější změna. Kapela čerpá z předchozí tvorby, ale všechny zmíněné hudební prvky a postupy se vlastně neustále opakují, a tak vytvářejí nekonečně zasněnou „mlhu“, v které se buď přestanete orientovat, nebo se začnete mírně nudit. Přesně takhle na mě působí třeba zbytečně dlouhá „Beings of Light“, která postrádá nějaký překvapivý moment. Sám už jsem se také několikrát přistihl, že jsem album nedoposlechl celé. Zkrátka té atmosféričnosti je tady na mě až příliš a pánům bych příště doporučil řídit se příslovím: Méně je někdy více. Kapela sice nabízí silné skladby, ty ale budou nejlépe fungovat jednotlivě.
Přesto na mě Alcest působí pořád jedinečně. Marně hledám ve svém playlistu někoho, kdo by mi Alcest alespoň zdánlivě něčím připomínal. Laťka byla v minulosti nastavená velmi vysoko, proto mám k „Les Voyages De L'Âme“ připomínky. Pořád to má ale své kouzlo! Proto bude mé hodnocení relativně vysoké
|
