Anathema vydala tento rok vynikající album s názvem „Weather Systems“. Právě tento počin mě přinutil, abych si tuto partičku pořádně naposlouchal a zároveň je navštívil v rámci jejich světového turné v Praze. Počáteční obavy, že se pražský klub Futurum nezaplní celý, byly zbytečné. Mnoho natěšených fanoušků si udělalo čas i v neděli a vytvořili nezapomenutelnou atmosféru.

Jako předkapela se v tento večer představila pro mě dosud neznáma skupina A Dog Called Ego. A s jistotou můžu říct, že to byla skvělá volba. Tato německá post-rocková formace se určitě netají tím, že Anathema je pro ně jakýsi inspirační zdroj. Na druhou stranu v jejich tvorbě uslyšíte řadu nápadů, které bych s klidným svědomím označil za originální. Přes počáteční technické problémy se do toho hamburské trio pořádně opřelo a nabídlo publiku několik dlouhých, ale zároveň pestrých skladeb. Překvapivé zvraty v tempu, příjemný čistý vokál a zajímavé hudební nápady dokázalo obecenstvo ocenit.

Kolem deváté hodiny se zvyšovalo napětí a zvědavost všech přítomných. Světla zhasla a náhle se spustilo intro, Po něm vstoupili na scénu legendární Britové, a to za velkého aplausu. Anathema je po dvou letech zase zpět v České republice. Hned první dvě skladby naznačily, že to bude velký zážitek. „Untouchable Part 1+2“ zpívala většina přítomných společně s charismatickým Vincentem a pohlednou Lee. Stoprocentní zařazení ženského vokálu na pódium mě samozřejmě potěšilo, Lee totiž zpívala výborně. Vlastně oba zpěváci zněli naprosto identicky jako na albu. Jen to všechno mělo ještě větší atmosféru a kouzlo. Navíc i ozvučení se mi zdálo v nejlepším pořádku. Prostor poté dostaly písničky „Thin Air“ a „Dreaming Light“ z alba „We’re Here Because We’re Here“. Kdybych měl vyjmenovat všechny emoce, které ve mně dokázala Anathema vyvolat, pak bych musel zmínit štěstí, nadšení, radost i smutek. Některé moje oblíbené kousky (jako „The Storm Before The Calm“ či „The Beginning and the End“) u mě způsobily dokonce až euforii. Na řadu se ten večer dostalo i na starší alba. Nechyběly tedy staré dobré fláky (jako „Emotional Winter“, „A Natural Disaster“ nebo „Wings of God“), které si vychutnala především starší generace, která podle mě v sále převažovala. Dokonce i song „Closer“, kdy je použit vokodér na zkreslení hlasu, a který nepatří k mým oblíbeným, zněl naživo velmi efektně. Zkrátka těžko označit vrchol koncertu, protože každý si evidentně našel ten svůj. Někdy stačilo zavřít oči, ponořit se do snové atmosféry a vše si užívat. V rychlejších a poněkud rockovějších pasážích se však i skákalo. Koncert se však pomalu, ale jistě ubíral ke svému konci. Po skladbě „Flying“ se kapela odebrala z pódia, ale lidem to očividně nestačilo. Jako přídavek tedy zazněla ještě skladba „Internal Landscape“ a hitovka „Fragile Dreams“.

Dvě hodiny utekly jako voda. Zaplněný klub se s kapelou musel rozloučit, přestože většina by evidentně ještě pokračovala. Nikdo však (snad kromě zarputilých fanoušku „doomové“ éry) nemohl odcházet zklamaný. Pro mě to byl jeden z nejemotivnějších zážitků a určitě i jeden z nejlepších koncertů tohoto roku.