 Geminy jsou mladou italskou progresivní kapelou a „The Prophecy“ jejich debutovým albem. Z čehož vyplývá, že se buď mohou řadit mezi ty kapely, jež svým debutem posluchače naprosto rozsekají, nebo naopak začnou jen pozvolna a až čas ukáže, nakolik se dokáží vypracovat. Vzhledem k tomu, že ani jeden z členů nepůsobil v žádné významnější kapele, neměli asi toliko zkušeností s tím, aby dokázali stvořit něco, co by ohromilo. Zároveň ale „The Prophecy“ není ani vyložený brak, který by úplně nestál za poslech. Co však je na albu znát, je silný vliv jejich domoviny.
Nejen, že se zpěvák Francesco Filippone prezentuje silným italským přízvukem, má v podstatě nezajímavý rušivý hlas, který trochu hyzdí jinak poměrně slušně zpracovanou hudbu, stavěnou na spletitých kytarách a místy velmi libozvučných klávesách. Zajímavé ale je, když si na trochu ukvičený vokál zvyknete, najdou se pasáže, kde naopak hudbu doplňuje a například v bridgi u skladby „Nordic Sea“ zní zajímavě a podbízivě. Na druhou stranu bych ho v jiných pasážích nejraději oběsila, vyloženě mám chuť mu zatnout tipec u „Empty Streets“ či ve všeobecně méně zajímavé „Mind Control“, a ráda bych ho poslala za zpěvákem izraelských Red Rose, protože oba mají podobnou barvu hlasu, ale na rozdíl od Filipponeho dokáže Leve Laiter ze svého hrdla dostat velmi líbivé tóny.
Na takové „Trinity Necklace“ je patrný ten italský vliv nejen na přízvuku, ale také na stylu zpěvu, jako kdyby skladba volala po tom, že chce být zazpívaná ve zpěvákově rodné řeči. Mám tendence se v této recenzi stále dokola vracet k tématu zpěvák, jenže vokály jsou zde natolik výrazné, že to prostě jinak ani nejde. Zvláštním úkazem je fakt, že když si člověk na ten směšný přízvuk a tóninu zvykne, uvědomí si, že ho na tom něco zajímá, že se mu na tom vlastně něco líbí, že je to tak nepřístojně divné, až vás to přitahuje – například v klipové „My Fellow Prisoner“. Bohužel jen na chvíli.
Co je ale naopak velmi zvučné, je klavír, kterým začíná pomalá „Abyss“ a zároveň se vrací chuť zalepit zpěvákovi pusu páskou. Spodní tóny sice neznějí tak nepříjemně a slovo „ocean“ dokonce rozechvívá nějakou vnitřní emoční strunu, opět to ale kazí přízvuk a některé silně nedotažené tóny. Snažně prosím, dejte Francescovi lekce zpěvu, protože po hudební stránce Geminy nezní vůbec špatně, kytaristé si dokáží vyhrát se sóly, progresivní motivy působí pěkně a uceleně a jednodušší i složitější klavír se ve skladbách příjemně vyjímá. Kapela má na to se vyvinout v něco zajímavého blízkého například Symphony X. Jen ten zpěv… (který se těžko snáší dýl jak půl neúnosně dlouhého alba a odrazuje mě od dalších poslechů).
|
