Protože ze Zlína do Bratislavy to je téměř co by kamenem dohodil, okouknout tedy další zastávku kapel Stratovarius, Amaranthe a Seven Kingdom byla vcelku jasná volba. Bratislavský Majestic sice nebyl tak natřískaný jako zlínské MoR Caféčko, ale přesto se zjevně i u slovenských kolegů těší tyto, minimálně dvě prvně zmiňované kapely, velké oblibě, protože nakonec v klubu téměř stála hlava na hlavě a atmosféra byla příjemně hustá. Nevím, jak tomu je v Majesticu za jiných koncertů, protože tohle byla moje první návštěva, ale tentokrát nebyl bohužel zvuk vyloženě ideální, přesto to nebránilo tomu, užít si skvělý večer.

Američané Seven Kingdoms obsadili pódium na svůj pětisongový set a i když ještě nebylo v klubu úplně nacpáno, tentokrát se část publika na power-thrashovou bandu docela chytila. Nedá mi to, abych nepolitovala opravdu velmi sympatickou zpěvuli Sabrinu, neboť když máte za úkol sdílet stage s Elize Ryd, musíte mít sakra taky nějaké to zlato v hrdle, abyste z toho nevyšli úplně špatně. Sabrina na tom sice není vyloženě špatně, neubráním se srovnání s Dani z Shadowside, nad kterou má značně navrch, ale její hlouběji položený hlas sice vyniká na studiové tvorbě, jako u klipovky „After The Fall“, se kterou otevírali, ale na živo se bohužel s Elize nemůže měřit. Kdyby se ale Seven Kingdoms objevili po boku nějaké jiné kapely, než jsou Amaranthe, určitě by z celkového hodnocení vyšli nepoměrně líp. Jejich show je energická a Sabrině se na pódiu líbí. Z posledního alba „The Fire Is Mine“, které je vyjma kytar hodně posunuté do powermetalu, do kterého Sabrinin hlas sedí nejlépe, zazněly ještě skladby „Flame of Olympus“, „Forever Brave“, „Fragile Mind Collapse“, jen závěrečná „Into The Darkness“ patřila na desku nesoucí název stejný jako sama kapela, tedy „Seven Kingdoms“.

Amaranthe díky dalším dvěma mužským vokalistům možná nejsou typická female fronted kapela, ale co si budeme nalhávat, jejich vystoupení z obrovské části stojí právě na éterické a čím dál populárnější zpěvačce s křišťálovým hlasem, Elize Ryd. A tak tomu bylo i v Bratislavě. Jednak i pro to, že clean vokalista Jake E Berg měl místy problémy se zvukem a tentokrát on občas skoro nebyl slyšet, možná proto, že growler po pódiu nelítá jako splašený a oba pánové téměř jako kdyby Elize na scéně překáželi. Ta by totiž dokázala pódium dokonale ovládnout úplně sama. Jak už Ray zmínila v reportu ze Zlína, původní zpěvák tvrdších partů, Andy, zůstal opět ve své vlasti, ale protože jsem měla možnost vidět už dvě vystoupení, kterých se účastnil, musím říct, že náhradník Henrik Englund ze Scarpoint obsadil jeho místo perfektně. Nejen, že neměl nejmenší problémy s texty, ale zdálo se mi, že i po pódiu se pohybuje obdobným pomalým způsobem jako Andy. Nová deska „The Nexus“ vyšla teprve těsně před tím, než se kapela u nás objevila a tedy spousta fanoušků neměla ještě možnost ji slyšet, přesto bylo zastoupení songů z obou alb vyrovnané. Amaranthe začínali novinkou „Invincible“, kterou pak střídali osvědčenými klasikami z prvotiny. K novince se opět vrátili asi ve čtvrtině setu se skladbou „Infinity“ a následně spojily své hlasy jen Elize a Jake ve skladbě „Burn With Me“. V další pomalé skladbě „Amarantine“ se zpočátku představila pouze zpěvačka za doprovodu kláves, na které zahrál kytarista Olof Mörck, ale následně se k nim přidal i zbytek kapely. I když dostala kapela stejný hrací čas jako Stratovarius, jejich vystoupení tak šlapalo, že se mi jevilo daleko kratší. Co trochu narušilo show bylo postradatelné bubenické sólo Mortena Løve Sørensena. V jednu chvíli se také basák Johan Andreassen s prapodivným přízvukem pokoušel poněkud zbytečně vyburcovat publikum, které bylo hlasité i tak, totéž zkoušel Jake, který dělal, že rozvášněný dav neslyší a několikrát vlezl na pódium s otázkou: „What?“, na kterou fanoušci reagovali pochopitelně skandováním. Amaranthe live vypadají skvěle, výborně se poslouchají a v komorním prostředí středně velkého klubu dokáží rozpoutat živelnou party, na které je radost být.
Playlist: Invincible, Leave Everything Behind, 1.000.000 Lightyears, Serendipity, My Transition, Infinity, Burn With Me, Mechanical Illusion, It´s All About Me (Rain), The Nexus, Afterlife, Amaranthine, Call Out My Name, Automatic, Hunger

Stratovarius mě osobně úplně rozsekali novou deskou, ale i když už jsem absolvovala spoustu jejich živých vystoupení, ty mě popravdě nikdy nijak neoslovily. To se naštěstí nedá říct o slovenském publiku, které na Finy pařilo minimálně tolik jako na Amaranthe. I Stratovarius rozložili svůj setlist chytře mezi novinku a osvědčené klasiky, které Kotipelto, jemuž se začínala trochu projevovat pomalu přicházející viróza, kvůli které o pár dní později musel rušit show v Norimberku, zvládne. Je překvapivé, že to, že jemu semtam nějaký ten tón nehezky ujede, fanoušci Stratovarius snášejí podstatně líp, než když na pódiu začne kvičet Andi Deris, a tak ani v Bratislavě nebylo publikum rozhořčené z lehké Kotiho indispozice, naopak kapelu podpořilo už při prvních tónech jedné z nejlepších skladeb z novinky, „Unbreakable“, kterou tentokrát otevírali. Co se ale týče zbytku skladeb, zazněly téměř ty samé věci jako ve Zlíně, až na skladbu „Distant Skies“, která se v playlistu už hodně dlouhou dobu neobjevila. Samozřejmě nechybělo ani Lauriho basové a Jensovo klávesové sólo. Johansson se tentokrát projevil i trochu jinak, kdy k němu Kotipelto došel s mikrofonem, aby povzbudil dav pod pódiem a ten začal hrdelním hlasem vřískat do předloženého mikrofonu, čímž publikum opravdu pobavil. Jakkoliv ale novinky znějí na živo dobře, fanoušci si stejně nejvíce užijí nádherný ploužák „Forever“, který téměř pokaždé dojme, i když si ho Kotipelto o oktávu sníží, či závěrečný přídavek „Hunting High And Low“, nebo stejně skočné „Eagleheart.“ Stratovarius jsou jednou z těch osvědčených kapel. Pokud vás jejich show bavila jednou, bude bavit i po druhé, či po třetí…
Plylist: Unbreakable, Speed of Light, Halcyon Days, Distant Skies, Eternity, Dragons, Fantasy, Abandon, Eagleheart, Stand My Ground, Black Diamond, Forever, Hunting High and Low