Seznam stylově různorodých zahraničních i českých kapel přilákal do Spáleného Poříčí opět davy nadšených fanoušků. Konal se zde už jedenáctý ročník Basinfirefestu, který si za svojí dobu dokázal vydobýt opravdu vysoké renomé. Není tedy překvapením, že se i letos pořadatelům podařilo přilákat opravdu zvučná jména evropského (či světového) rázu. Výrazný prostor byl tradičně věnován i domácí scéně. Na dvou větších pódiích se tak vystřídali jak české stálice, tak i talentované (ne tolik známé) skupiny. Menší stage pak sloužila kapelám, které se přihlásili do soutěže Skutečná liga. I tam se však našlo pár zajímavých uskupení. Tady jsou mé dojmy a postřehy z prvního dne.
Začátek pátečního dne patřil bezpochyby punku. Osobně jsem stihl vidět vystoupení kapel Werglův Pjos, Inseminační stanice a Mentálně narušená moucha. Všechny tři formace se prezentovali s patřičným rebelstvím, žánroví fanoušci si tak určitě přišli na své. O něco zajímavější bylo sledovat vyškovskou partu Dark Gamballe, kterou považuji za celkem originální a snadno rozpoznatelnou. Jihomorávaci byli evidentně ve formě, a tak výraznou většinu určitě potěšili. Možná by stálo za to poslechnout si jejich nové album „Zatím dobrý“.
Na pódiu poté vtrhli ostravští Malignant Tumour, kteří zde představovali svojí nejnovější fošnu „Overdose & Overdrive“. Jejich vyhlášená rock’n’rollová přímočarost v ten den určitě zafungovala. Jednotlivé skladby mi jen trochu splývaly. Více do paměti se mi proto zaryli až jejich krajané Absolut Defears, kteří disponují charismatickým frontmanem s příjemným hlasem. Za zmínku určitě stojí skladby „Fuck Off“ či „Zrození“.
Největším překvapením dne se pro mě stala olomoucká skupina Venefica, která hrála na druhé stage. Jejich hudbu bych zařadil někde na pomezí mezi rockem a metalem. Podrobnější charakteristika by byla však složitější. Samotní protagonisté totiž mezi své vzory řadí nespočet formací. Jejich instrumentální schopnosti jsou možná i proto na vysoké úrovni (své kouzlo mají obzvlášť akustické pasáže). Venefica se mi zkrátka trefila do noty, proto doufám, že to nebylo naposled, co jsem je viděl.
Po šesté hodině se hlavní pozornost přesunula k české rockové legendě Olympic. Jejich přítomnost na festivalu byla určitě příjemným zpestřením. Kdo by neznal hity jako „Želva“, „Dej mi víc své lásky“ či „Okno mé lásky“. Stoprocentní nasazení, nostalgická atmosféra, jisté instrumentální výkony a skvělý Petr Janda – tak nějak by se dalo celé vystoupení charakterizovat.
Následující dění pak měly na starosti zahraniční kapely. První na řadě byla italská sebranka Graveworm, hrající extrémní gothic/black metal. Těm se celkem bez problému podařilo vytvořit tu správnou „temnou“ atmosféru. S podobným sebevědomím hráli na druhém pódiu i němečtí Emergency Gate. Tuto melodicko-deathmetalovou partu jsem sice sledoval jen chvíli, přesto mě jejich vystoupení celkem zaujalo. Energický zpěvák Matthias Kupka, který kromě čistého zpěvu ovládá i growling a screamo, byl bezpochyby hlavním tahounem celé show. Ostatní členové ho doplňovali stoprocentním nasazením a velkou dávkou energie.
Čím více si blížila půlnoc, tím kvalitnější se zdály být kapely. Na tom se nic nezměnilo ani s tradičními speedmetalisty Alpha Tiger, kteří na mě působili, jako by právě přicestovali z 80. let. Němci jsou však na scéně poměrně krátkou dobu. Dohromady se dali v roce 2007, od té doby vydali dvě alba (vlastně tři, pokud bychom počítali období, kdy se ještě jmenovali Satin Black). Kapela nicméně od počátku své kariéry hraje podle svých největších vzorů (tj. Iron Maiden či Judas Priest). Posluchač se tak dočká známých hudebních postupů, rychlých sól a typicky heavymetalového vokálu (á la Rob Halford či Bruce Dickinson). Špetku originality byste hledali ale velmi těžko.
Vrchol večera bezpochyby patřil holandské megahvězdě Within Temptation, na které se těšila velká kvanta fanoušků. Nizozemci tu prezentovali svoji dva roky starou desku „The Unforgiving“. Nikoho tedy asi nepřekvapí, že si s sebou kapela přivezla velkou projekci a bohaté světelné efekty. Vystoupení tak vlastně probíhalo v podobném duchu jako loni na Masters of Rock či předloni v Praze, a to se týká i setlistu. Ten byl sestavený výrazně z novějších skladeb, kterým tato formace evidentně věří. Není se ale čemu divit. Já osobně jsem totiž toho názoru, že nejnovější album má největší sílu právě v živém provedení. Nové písničky (zejména svojí strukturou) spadají sice spíše do oblasti popu, jejich rocková přímočarost je však na koncertních pódií neskutečně zábavná. Sharon den Adel je navíc v současné době v obrovské formě, její andělský vokál je tak skutečně podmanivý. Z těch nejnovějších skladeb perfektně zafungovala „Iron“ či videoklipová „Faster“. Velkého ohlasu se však dočkaly i vyhlášené hity jako „Stand My Ground“, „Ice Queen“ či „Mother Earth“.
Kapela se pochlubila také jedním coverem (ze speciální desky „The Q-Music Sessions“, na kterém najdete předělávky převážně popových hitů). Volba nakonec padla na skladbu „Summertime Sadness“ od zpěvačky Lana Del Rey. Sečteno, podtrženo – Within Tempation splnili má očekávání. Škoda jen, že už nehrají nic ze své prvotiny.
Poslední chvíle dne patřily švédským Dark Tranquillity. Ti celkem pečlivě projeli svojí tvorbu, pokud bychom nepočítali jejich začáteční éru. Ze všech skladeb bych vyzdvihl třeba hitovou „Zero Distance“ či temnějí „Iridium“. Melodický death s lehce depresivní atmosférou mi v této pozdní hodině překvapivě sedl. Kapela předvedla povedenou show a důstojně zakončila první den festivalu!
|
