Už roky neplatí, že konkrétní metalové subžánry jsou typické pro konkrétní země. Přesto si pořád např. pod black metalem představíme Norsko, pod melodeathem Švédsko, pod thrashem USA nebo Německo. Proč tomu tak (díky bohu) je, by bylo téma pro samostatnou úvahu, pro což tady a teď není místo. Chtěl jsem touto myšlenkou hlavně uvést španělskou sestavu Dawn of Tears, kterážto posledního října vydala svou druhou řadovou placku nazvanou „Act III: The Dying Eve“. Za svou poměrně krátkou kariéru dokázali zaujmout natolik, aby debutová deska „Descent“ bodovala v cenách Metal Storm a kapela později mohla vystupovat se jmény jako Dimmu Borgir, Amon Amarth nebo Dark Tranquility. U nás zatím příliš známá není, možná se to ale s novinkou pohne směrem kupředu. Co tedy tvůrce a kytarista v jedné osobě J. L. Trebol se svými spoluhráči zaznamenal do plastového kolečka a devíti skladeb?
Posluchače přivítá skladba „A Cursed Heritage“, která svým mírně symfonickým úvodem přeskočí do hlavního melodic metalového riffu a jemně gothicky líbivých tónů sólové šestistrunky. Temně chrčící vokál J. Alfonsa je místy doplněn hostující zpěvačkou (její jméno se mi bohužel nepodařilo zjistit) s andělsky ladným hlasem. „Present of Guilt“ v sobě ukrývá více gothického rázu a to především díky kytarám, které nápadně připomínají zvuk anglických patronů tohoto žánru, Paradise Lost. Tato podobnost je pak nejvíce citelná v refrénu. Silnou stránkou tohoto songu je jeho častá změna v rytmu, tvrdosti i různých nálad. „Lament of Madeleine“ pak pokračuje v trendu zvyšující se rychlosti skladeb i sílících gothic metalových prvků. Na své si přijdou i milovníci kytar, protože duo Johny W a J. L. Trebol do této písně vkládá odér thrashového nářezu, ale i virtuozity power metalových sekerníků. První půlku desky „Act III“ uzavírá „The Darkest Secret“, jejíž tajemství spočívá v precizně nasekaném hlavním riffu, za jehož pravidelnost by se nemuseli stydět ani dlouholetí řezníci při krájení plátků syrového masa. Většího prostoru se dostalo i zmíněné anonymní pěvkyni, která však stále tvoří spíše podklad pro J. Alfonsa a jeho chraplák severského skřeta (v nejlepším smyslu). Od této chvíle se i silné vyhrávky sólové kytary stávají pravidelností.
Těmito čtyřmi skladbami je ale také řečeno všechno hlavní o desce. V druhé části stojí za vyzdvižení „Angel Gone“, která spolu s „Present of Guilt“ a „The Darkest Secret“ tvoří (alespoň v mých uších) nejsilnější trojici. „Angel Gone“ dávám palec nahoru především proto, že elektrická kytara s piánem patří k nejsilnějším instrumentálním kombinacím, které znám. V tomto konkrétním případě je pak klavír umocněn sólem, což je jedna ze silnějších stránek Dawn of Tears. Zastavil bych se ještě u poslední věci s názvem „Prize Denied“. Hlavně proto, že lehce vybočuje od ostatních (nebudeme-li počítat instrumentální „Oceans“). Je bez pochyby nejrychlejší a nejtvrdší skladbou na desce. Celá kapela jakoby v závěru desky ožila z poněkud melancholičtější nálady a do cílové rovinky to vzala přes dálnici, která vede skrz údolí death metalových kytar, přes mosty odsekávaných riffů, plošinu se vzletnými melodiemi a směřuje do cíle v poklidném akustickém pobřeží.
Závěrečný soud nad deskou „Act III: The Dying Eve“ bude následující. Španělská parta vytvořila poměrně zajímavou kombinaci kytarového přístupu melodeath metalových sestav, do nichž přidala poměrně dost z rytmů, nálad i melodií gothic rockových sestav staré dobré Anglie. Nutno dodat, že se jim k tomu povedlo sem tam přihodit i závan folk metalových sekerníků z Finska. Jenže ve všech předchozích větách se skrývá „ale“. Dawn of Tears použili až příliš slyšitelnou rovnici tvorby svých písní, což vede nutně k tomu, že po několikerém poslechu ztrácí album na své atraktivnosti a pestrosti. Všechny písně mají velmi podobný orchestrální (čili klávesový) úvod; ten následně přejde do tvrdší sloky, jež sleví do pomalejšího a unavenějšího tempa s téměř totožnou změnou v refrénech. Vyhrávky, na kterých se kluci opravdu vyřádili, se skoro pokaždé trefí do poloviny písně. A několikrát zmíněná anonymní zpěvačka dostala velmi omezený prostor, díky kterému tolik nevynikne její zajímavý hlas a písně neokoření. No nic na plat, tito Španělé nerozvinuli své dobře znějící nápady…
|
