Damnations Day jsou kapelou tak trochu postavenou na hlavu – jsou totiž z Austrálie. Projevuje se to nějak v jejich tvorbě? Neřekl bych. Spíš slyším řízný US power metal kombinovaným se svěží severskou melodičností. Kapela vznikla už v roce 2005, ale až do aktuálního debutu vydali jen jedno EP, které se však v Evropě vydání nedočkalo. Naštěstí si této talentované skupiny všimli v Nightmare records. Vydavatelství se zaměřuje na melodický power metal s progmetalovým kořením a přesně sem patří i Damnations Day.
Už od začátku desky se na vás vyvalí množství energie. Jeden ostrý riff střídá druhý, tempo je vražedné. Damnations Day se vůbec nebojí až thrashmetalového pojetí své hudby. Tady jsou svým entuziazmem schopni převálcovat i nejednu smečku, hrající extrémní metal. I když se muzika především ve slokách často uklidní, pořád se něco děje. Kytaristi krom řezavých riffů umí vymyslet i krásné harmonie. Je to prostě parádně heavy. V prvních čtyřech skladbách vás nenechají protinožci ani vydechnout. Je to nářez. Zároveň nutno dodat, že velmi melodický. Kapela působí naprosto sehraně a sebevědomě.
Když však v půlce desky zazní akustická balada „Ghost in me“ jsem už naprosto přesvědčen, že poslouchám kapelu, patřící do první ligy. Krásná, působivá a hlavně zapamatovatelná balada, která chytí za srdce. A to se mi v dnešní době moc nestává.
Krom zmíněného amerického pojetí power metalu tu uslyšíte například speed metal (ultra rychlá „Reflections“), klasický „hevík“, poctivý rock nebo upoutá epičnost skladby „Carried Above Sun“.
Každá mince má svůj rub a líc. Všechny pozitiva, která jsem zmínil, jsou sama o sobě skvělá, ale podobně můžu mluvit i o dalších kapelách z Nightmare records. Tu energii a rychlost najdete u mnoha skupin z této stáje. A ruku na srdce, Damnations Day nepřichází s ničím novým.
Proč tedy doporučit zrovna jejich album? Prostě kvůli kvalitě, skladatelskému umu i kvůli zpěvu. Mark Kennedy je zvíře – v dobrém slova smyslu. Zpěv si užívá a snaží se být pestrý. Má silný hlas, ostré výšky a i když to občas přežene s fistulemi, je radost ho poslouchat. Je dostatečně agresivní, zrovna jako přesvědčivý v baladách. Mohl by být příbuzný Russella Allena ze Symhony X (ovšem ten je přeci jen zatím ještě o fous lepší).
„Invisible, The Dead“ je zkrátka debut jako hrom. Album má jen devět songů, ale všechny nadupané jak Arnold Schwarzenegger v dobách své největší slávy. Žádná vata, žádné zdržovačky. Za tenhle poctivý kus pořádného metalu si Damnations Day zaslouží vysokou známku.
|
