Když se řekne metalová Evropa, většina hudebního světa si ihned vybaví skandinávské země, někdo možná navrhne Německo, ale tím to tak nějak hasne. Věřte však, že ve Švýcarsku pomalu ale jistě proráží velmi slibná deathcorová kapela – říkají si Breakdown of Sanity a mají snad ještě školní povinnosti a nudli u nosu. Něco málo přes pět let fungující soubor debutoval v roce 2009 albem "The Last Sunset", kde jasně ukázal směr své tvorby. Až o dva roky později ho však plackou "Mirrors" definoval. Zcela jistě totiž na první poslech zaujal přeefektovaný (což není nutně špatně) zvuk. A když píšu zvuk, mám na mysli ZVUK. Precizně namixované nástroje jsou v hudební produkci samozřejmostí, tady se však jde ještě trochu dál a pohrává se s těmi nejbasovějšími zvukovými pásmy a samply, čili ve výsledku má hudba jako celek nesmírný tah na branku a s posluchačem příjemně zacloumá.
Talentovaní Švýcaři razí heslo DIY (do it yourself) a všechno si tedy prozatím zařizují sami: vydávají si alba, zvou na Facebooku na koncerty a píší, co je nového. Stejným stylem vzniklo i album "Perception", které je na světě něco málo přes tři měsíce. Rozpoznatelný hutný zvuk zůstal (ještě je možná vybalancovanější) a kapela se navíc posunula nejen (přirozeně) technicky, ale hlavně i skladatelsky. Od původních dvou desek se lehce ubralo na rychlosti a divokosti – v "Perception" je mnohem více zvýrazněná sólová kytara a stejně jako vždy jsou nejlepšími místy společné riffové pasáže a breakdowny tlačené kopáky. K promyšlené rytmice a nespočtu riffům se však navíc přidal jeden z nejvýznamnějších prvků alba – klavír. Ten byl společně s dalšími samply a orchestracemi slyšet již dříve, ale teprve na třetí desce ho kapela začala hojněji využívat. Vzniká tak uchu lahodící kontrast našláplých riffovaných pasáží s jemným klavírem. Těmto místům je věnována zvláštní pozornost např. ve skladbách „The Writer“ či „Invisible Scars“ a právem patří k tomu nejlepšímu na placce.
I když značné využití klavíru některé skladby citelně odděluje od ostatních, stále si je polovina písní podobná jako vejce vejci. Už kvůli monotónnímu vokálnímu projevu vokalisty Carla, který zůstává ve středním rozsahu a pouze při breakdownech podpoří kapelu hlubokým growlem. Obecně práce s vokály by mohla být cestou k ještě zajímavějším aranžím a rozpoznatelnějším písním.
Třeba příště, kapela už oznámila, že pracuje na další desce. Album "Perception" nese jinak typické rysy pro Breakdown of Sanity – působivé intro je následně rozčísnuto první nariffovanou skladbou a naopak závěr se nese v orchestrálním duchu. Poslední placka přitom obsahuje zdaleka nejvíce temné a znepokojivé atmosféry (ať už se jedná o intro, outro nebo o „self-titled“ mezihru).
Švýcaři nepřestali být sví a stále servírují tu brutální plejádu riffů a breakdownů, jen jsou v Perception trochu umělecky dál a začínají vyvažovat rytmickou část melodickými prvky. Důsledkem je sice ne tak natlačená deska jako "Mirrors", ale zatím určitě hudebně nejdospělejší počin. Ne nadarmo se totiž říká, že třetí deska bývá pro kapely klíčová a v tomto případě to platí beze zbytku.
|
