 Stvořit bilanci je pro mě vždycky velmi těžký úkol. Nevím, zda je horší, když se sejde spoustu dobrých desek, které chcete všechny procpat na první příčky, nebo máte spoustu slušných desek, ale nejraději byste je všechny daly až pod čáru. To se letos stalo mě. Jen první dvě pozice považuji za opravdu směrodatné. Od trojky dál už to byl boj o místo a nerozhodnost, koho kam zařadit. Ale nakonec se povedlo. A omluvte mě za absenci Ayreon, ale možná už jste si stihli všimnout, že z progresivních kapel toho opravdu moc neposlouchám.
1. ALMAH – Unfold
Luxusní záležitost. Drsnější i jemnější, melodické i progresívnější. Dle mě nejlepší album nejen od Almah, ale celého roku 2013.
2. STRATOVARIUS – Nemesis
Nikdy jsem nebyla fanoušek Stratovarius, z většiny jejich desek si poslechnu tak jednu až dvě písničky a tady to máme, druhá příčka v roční bilanci.
3. MAGNUS KARLSSON'S Free Fall
Přiznávám se bez mučení, že Primal Fear poslední dobou nemůžu ani cítit, ale jiné Karlssonovy skladatelské projekty jsou mi velmi po chuti, viz např. Allen / Lande. Stejné je to u „Volného pádu“, na kterém se objevují hlasy jako Rick Altzi, Russel Allen, David Readman, Tony Harnell a další. A dokonce mě zde ani neirituje ječák Ralfa Scheeperse.
4. ALTER BRIDGE – Fortress
Další z těch kapel, o kterých bych dříve neřekla, že mě můžou bavit. Ale chutě se mění a s tím se rozšiřuje i okruh zájmů. Fortress je jednou z těch nečekaných záležitostí, která mě letos provedla mezi další hudební žánry.
5. VOLBEAT - Outlaw Gentlemen And Shady Ladies
Volbeat jsou už leta mou srdeční záležitostí a každé jejich album je sázka na jistotu. Na novince tentokrát zapracovalo pozitivně i zapojení bývalého kytaristy Anthrax.
6. RECKLESS LOVE – Spirit
Tak jako se mi minulá deska finských glamařů RL téměř vůbec nelíbila, tak mě jejich novinka zaujala. Na desce nenacházím jediné vyloženě slabé místo a Spirit mě opravdu baví.
7. OVERTURES – Entering The Maze
Na zajímavosti nového soundu Overtures se svým typickým rukopisem podepsal převážně Sascha Paeth, který měl na svědomí produkci. Zároveň se mladým Italům povedlo dát dohromady chytlavé a zajímavé melodie a dokonce se dostat na turné vedle italských kolegů Secret Sphere a brazilských Almah.
8. ROYAL HUNT – A Life To Die For
A Life To Die For je poměrně krátké album. Royal Hunt nesázejí na množství, ale na kvalitu a to se jim daří. Minulá deska Show Me How To Live mě sice bavila o krapet víc, byla více melodičtější a živější, ale na novince nacházím skvosty jako titulní skladbu, či skvělou „One Minute Left“, nebo „Sign Of Yesterday.“ Hlas DC Coopera v kombinaci s bravurními klávesovými motivy se mi neoposlouchá.
9. ESCAPE THE FATE – Ungrateful
A tady to vezmeme z úplně jiného soudku. Žánr vám neřeknu, protože se v takovýchhle stylech ani trochu nevyznám. Wikipedia o nich říká, že jsou post-hardcore, ale o tom jsem měla vždycky trochu jinou představu. Nevadí. Hudebně mě baví, kromě prvního alba, celá diskografie ETF, ale nejnovější počin snad ze všech nejvíce. Hodně divoké, živé, trochu agresivní, melodické album, líbivě zkombinované s moderními hudebními vlivy.
10. HARDCORE SUPERSTAR – C´mon Take On Me
Velice povedená kombinace klasického i modernějšího soundu typického pro různá období HCSS.
Další desky, co mě letos hodně zaujaly a nevešly se do top 10 (abecedně):
Amorphis - Circle
Anneke van Giersbergen - Drive
Civil War – The Killer Angels
Pretty Maids - Motherland
Koncerty roku:
Accept – Masters of Rock
Jeden z vůbec nejlepších koncertů, co jsem kdy viděla. (Nebo možná to bylo tím, že mi nejprve bylo hrozně zle a chtěla jsem jít spát, následně jsem si řekla, že teda alespoň odpracuju pár fotek a když jsem odfotila, zjistila jsem, že už to není tak zlé a nakonec zůstala až do konce – takže mě vlastně jejich koncert vyléčil ;) )
Pretty Maids + Pink Cream 69 - Praha
Bravurní výkony od obou kapel. Pretty Maids dle mě Readmanovu bandu trochu převálcovali, ale kdybych na Pink Cream šla jako na headlinera, kde by nehráli PM, odcházela bych také stoprocentně spokojená.
Bloodbound na Beastivale
Bloodbound už jsem viděla hodněkrát a tohle byl jeden z jejich nejlepších výkonů, dle mě nejlepší vůbec. Aneb jak řekl Patrik – vážně se ti od nás nejvíc líbil koncert, před kterým jsme spali jen dvě hodiny v dodávce a ani si nečistili zuby? A já na to, že jo. – Z koncertu není report, ale galerie zde.
Nightmare - Praha
Francouzští Nightmare mě až tolik nezaujali svou novinkou Burden Of God, jako vynikajícím koncertem na pražské Chmelnici, kde pro mě rozhodně předčili headlinera CIIC.
Amaranthe + Stratovarius - Zlín
Oba koncerty vynikající, těžko se mi rozhoduje, jestli mě ten den více bavili Stratovarius, nebo Amaranthe, ačkoliv jde o úplně jiný žánr.
Ráda bych sem zapojila i NeonFly na Masters of Rock, jenže jsem byla celý koncert zaneprázdněná mačkáním spouště, takže vlastně vůbec nevím, jaké to bylo.
Sebastien – Praha
Moje nejoblíbenější česká kapela (a ne, že se teď budete tvářit nafoukaně, pánové, pokud to čtete) se opravdu dostává do formy. Až tak, že mě jejich show na miniaturním plácku v pražském ex-Matrixu bavila víc, než hlavní účinkující.
Překvapení/objev roku:
James LaBrie – Impermanent Resonance
Jak už jsem výše uvedla, nejsem žádný progový fajnšmejkr a Dream Theater jdou naprosto mimo mě, proto jsem byla velmi příjemně překvapné, když se ke mně dostala tahle nahrávka. Takže palec nahoru, vynikající moderně znějící záležitost.
A na závěr: letos to bude bez propadáku roku. Nic, na co jsem se těšila, mě vyloženě nezklamalo natolik, abych nad tím musela výrazně lamentovat, takže ve skrze za mě hlásím pozitivní rok.
|
