Vegard Sverre Tveitan. To jméno vám asi nic neříká. Když už ale uvedu, že umělecké jméno toho muže je Ihsahn, mnozí zpozorní. Tento norský multiinstrumentalista si stihl za dvacet let svého působení na hudební scéně udělat dost slušné renomé. Býval (a znovu je) leaderem legendární black metalové kapely Emperor, se svou ženou měl avantgardní projekt Peccatum a poté začal vydávat desky pod jménem Ihsahn.
Každé jeho album je jiné a dokáže něčím překvapit. To první „The Adversary“ bylo ještě dle mého dost ovlivněné Emperor. Tedy black metal s výlety až k vážné hudbě. Druhé „Angl“ přidalo k blacku ještě progresivní rock. Tahle kombinace zapůsobila skvěle. „After“ představilo Ihsahna ve skvělé formě. Rock a black jdou ruku v ruce a k tomu přidal saxofon. Chvíli z desky sálala až pekelná energie, jindy příjemně uklidňovala. „Eremita“ šla ve stopách svého předchůdce, jen se Ihsahn zaměřil více na jednolitost a atmosféru. Ani ne rok poté přichází s novým albem "Das Seelenbrechen".
„Hilber“ – úvod, jaký od Ihsahna můžeme čekat. Nejvíce typická skladba. Nervózní rytmika, nenápadný saxík, blackový skřehot (avšak naprosto originální), kytarové sóla a vyhrávky. Progresivní black metal v nejlepší podobě. Ani špetka vážné hudby nechybí.
„Regen“ – klidný začátek připomíná „Damnation“ od Opeth. Jen klavír a „rádiový“ hlas. Vše se po dvou minutách zlomí do jedné z nejepičtějších skladeb, co jsem kdy slyšel. Masivní zvuková hradba a zpěvákův řev. V závěru velkolepé sbory. Tahle skladba je vskutku umělecké dílo.
„NaCl“ – to je v podstatě přitvrzený progresivní rock jako ze sedmdesátých let. Opět si všímám naprosto skvělých bicích. O kytarové virtuozitě Ihsahna ani nemluvím.
„Pulse“ – tomu se říká překvapení! Ihsahn jako popová hvězda. Ne, nedělám si srandu. Tuhle píseň vydat nějaký popový interpret, tak je to rádiový hit. Pomalá a atmosférická skladba má potenciál oslovit široké spektrum posluchačů. Začíná jednoduše za doprovodu kláves a koketuje s trip hopem. Postupně atmosféra houstne. Ihsahnův hlas je tu velice něžný a doslova hladí. Žádnou druhou podobnou skladbu Ihsahn nemá. Unikátní věc!
„Tacit 2“ – po nádherné písni a prostě úžasném začátku alba přichází studená sprcha. Rámus, hluk, otřesnost a pocit, že padáte do ohromné drtičky na odpadky. Ihsahn má rád ambient. Opravdu hodně. „Tacit 2“ je nervy drásající. Ihsahn řve tak, že je mi až protivný. Do toho nepříjemné bicí v závěru. Je to tak hrozné, že si to pustím zas a znovu.
„Tacit“ – tahle skladba už má zase parametry „hudby“. A vedle „Hilberu“ je druhou typickou věcí od Ihsahna. Hlavně druhá půle písně je nádherná. Velice progresivní a majestátní.
„Rec“ – krátká nevýrazná věc. Jen pro atmosféru.
„M“ – Ihsahn se zamiloval do Pink Floyd. Asi tak bych tuhle píseň charakterizoval. Čistý prog.
„Sub Alter“ – temná tichá píseň. Velice zvláštní až hypnotická.
„See“ – předchozí skladba měla blízko k ambientu. Tohle už ambient je. Jste na moři. Cloumá to s vámi a přijde bouře. Plujete. Jste sami a kolem vás jen „obloha a voda“.
Takhle pestrou a nevšední nahrávku ještě Ihsahn nenahrál. Jenže to je i na úkor jednotnosti nahrávky. Některé skladby jsou perfektní a velice přístupné, jiné skoro až neposlouchatelné. Tohle je myslím překvapení i pro fanoušky tohoto muzikanta. Ale chápu ho. Ihsahn hudbu miluje a snaží se posouvat její hranice. Nebojí se zkoušet nové věci a metalový žánr velice obohacuje. Kdo pořád nadává, že ho nebaví neustále poslouchat to samé a že metal je vyčerpaný, ať zkusí Ihsahna. Nevšední zážitek je zaručen.
|
