Thrash metalový trojlístek ze Žďáru nad Sázavou působí na undergroundovější scéně už nějaký ten pátek a poslední zápis v diskografii D.O.P se objevil na podzim 2012 pod hlavičkou Cecek Records. Cover na první pohled může evokovat spojení s punkem raných devadesátých let a vůbec období DIY. Jednoduchý černobílý přebal dává však dostatečně najevo, že „Ve jménu míru“ se nebude schovávat za žádná pozlátka nabízená moderní dobou, ale udeří velmi přímočaře. Album čítá 12 otextovaných skladeb, které jsou z obou stran uvozeny dvěma krátkými instrumentálními kousky. Intro a outro si ale dovolím přeskočit a rovnou se začnu věnovat hlavnímu obsahu desky.
Ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je síla. D.O.P jsou toho zářným příkladem. Jirka, jakožto jediný kytarista, nemá v tvorbě melodií jednoduchou úlohu, nicméně jeho sekané riffy v nižších tóninách bez větší snahy o nějaké vyhrávky a používání všemožných zkreslení jsou dostatečným podkladem pro to, o čem tahle kapela je. To samé platí i o Marťasovi za bicími, na nichž předvádí nekomplikovanou agresivní hru, převážně v rychlejším tempu. Třetím do party je pak Vlasta, kterýžto svou baskytarou a především vokálem šíří maximální nasranost nad okolním světem. Vše, co vás tolik dráždí na politice, válkách, náboženství a lidské společnosti vůbec, album „Ve jménu míru“ svými texty přímo tahá z duše a to jak v mateřském jazyce, tak i bez básnických vějiček. Chápu, že to celé zní velmi stroze, ale taková tahle nahrávka prostě je. Po hudební stránce jednoduchá, ale svou politikou pořád dostatečně silná na to, aby rozpálila lidi do varu. Mnozí si jistě při poslechu vzpomenou na Debustrol, a ani kapela nepopírá, že také zde čerpá nejvíce inspirace.
Hned v titulní „Ve jménu míru“ člověk pozná (snad zamýšlenou) ironii názvu. Thrashová řež, a zároveň jedna z nejtvrdších písní na téma politicky motivovaných válek ve jménu svobody a míru nejednoho nutí sevřít ruce v pěst a rudnout vzteky. Pokud někoho stále navštěvují Děti Jehovovy, možná by mu měl pustit song „Můj Bůh“, který jasně srozumitelnými slovy dává najevo, že tady je Bohem rodina a imaginární postavičky nemají šanci.
Na první pohled lehce egocentrická „D.O.P.“ je především upřímným sdělením toho, co je tahle trojice zač a že neexistují dost silné překážky, které by změnily jejich povahu. Poslední dvě skladby, které jsou pro mě nejsilnější, jsou vypalovačka „Sufokace“ a „Epitaf“. První z nich je uvedená téměř bojovými bubny a vypráví o naší malé zemičce (a hlavně jejích politicích). O tom, co si myslíme vlastně všichni „systémem zneužitý“. Inu „postupná sufokace“, donutí vás řvát. Vlastně s úvodní skladbou tuto považuji za vlajkovou loď desky. A „Epitaf“? V temnější atmosféře se zamysleme nad lidským pokolením a dojděme k závěru, že komu není rady, tomu není pomoci. Smutný závěr odrážející realitu současnosti.
Pokud hledáte thrash vyšší třídy s kytarovými sóly, komplikovanými riffy, bubenickou smršť a epické skladby, pak D.O.P. ve vašich očích určitě neobstojí. Jestli ale stojíte o přímý, až punkově ořezaný nářez, metal bez složitých kompozic hudebních i lyrických, tvrdě upřímnou a uvěřitelnou muziku, pak deska „Ve jménu míru“ rozhodně stojí za nejeden poslech a návštěvu koncertu. Z této žďárské party nebude velikán tuzemské scény, nicméně rozhodně si zaslouží své místo na undergroundové scéně. Na mě osobně kluci zapůsobili už při prvním live setkání, právě z toho důvodu, že v takovéto jednoduchosti je slušná síla.
|
