Kdo nakonec silou vůle vyhrál snahu vstát, měl o čem mluvit, co vyzdvihovat, co shazovat, na co vzpomínat (nebo se snažit vzpomenout), na co zapomínat. Velkomeziříčský koupák měl zas jedno dobré odpoledne. Fajtův kopec měl ovšem před sebou poslední večer plný muziky a uvolněné atmosféry. Nemá tedy příliš cenu se víc zdržovat a rovnou se koukneme, komu že patřila sobotní noc.
Večer otevřelo seskupení Skywalker, které nabídlo vcelku solidní metalcore, jenž donutil minimálně podupávat nohou. Bohužel mě moc nezaujal celkový projev, protože kupu jejich času zabilo frontmanovo povídání, které ne vždy patřilo k nejzajímavějším. Raději bych byl, kdyby do nás většinu času pumpovali hudební tvorbu, která mě díky zmíněnému aspektu nedokázala dostatečně oslovit. Ale proti gustu žádný dišputát. Je dobře, když se kapely snaží komunikovat s publikem bez ohledu na velikost jak skupiny, tak počtu konzumentů. Nicméně ve všech případech platí, že méně je někdy více.
Fourth Face byli jedním z mých tuzemských favoritů. Leč nedojeli. Nemoci a osud jsou potvory, jeden z členů skončil na neschopence. Škoda, ale věřím, že to nebyl poslední FajtFest, na jehož bandlistu se tihle kluci objevili a že příště všechno klapne jak má.
Díky absenci výše zmíněných nastoupili Street Machine a rozjeli slušnou hitparádu ve stylu newyorského HC s českými texty. Což byla příjemná změna na jinak angličtinou zcela ovládnutém víkendu. Dosud jsem je znal jen díky songu „Decibely hněvu“ se Sodoma Gomora, který doteď nemůžu překousnout, protože mi až příliš připomíná „Punishment“ od Biohazard. Nakonec mi ale pražská smečka vcelku zachutnala a prvky Agnostic Front, Hatebreed, Biohazard a dalších v českém balení si milerád poslechnu živě znovu. Je ale trochu škoda, že přestože se v sobotu začalo o hodinu později kvůli odpadnuvším Fourth Face, tak ani Street Machine nepatřili mezi ty, kteří by probudili okolí tak, jak by člověk čekal.
Těmi, kdo políbil Šípkové Růženky FajtFestu a vzbudil je k životu, se stali ostravští The Truth Is Out There. Na festivalu uprostřed Vysočiny si vydobyli své místo už dávno a mnoho duší jim propadlo. Avšak mě stále nepřesvědčili a proto budu nadále nevěřícím. Dosud je mi jejich hudba i obliba záhadou. A nezachránil to ani chvíli hostující kytarista Crashpoint, s kterým TTIOT zněly chvíli jako regulérní nu-metalová banda. Nechci však jenom hanit. Pod stagí bylo jasně znát, že Ostraváci jsou ve Velkém Meziřící v druhém domově. A dokud to funguje takhle, pak není naprosto co řešit. Jak se mi hudebně kapela nelíbí, tak kouzla provádějící s fans byla obdivuhodná.
Další část noci patřila opět zahraničním kapelám. Prvními měli být francouzští maséři As They Burn, kteří byli bohužel druhou kapelou, jež zrušila účast. Avšak „náhrada“ sehnaná pořadateli byla opravdu chutná káva. Ukrajinská banda Jinjer se jednoznačně stala díky Tatianě u mikrofonu konkurencí pro Infected Rain z předchozího dne. Neřekl bych, že někdo byť jen sebemíň tušil, že jakmile vlastně nenápadná Taty – opomeneme-li její sombrero ve volných chvílích – vstoupí na jeviště, vypustí z hlasivek přímo ďábelský vokál. Z hlubokého growlu k ječivému screamu do melodického zpěvu tam i zpět, zleva doprava aniž by vypadala, že má sebemenší problém. Tenhle příjemný šok měl trochu za následek, že panty si všichni nasazovali příliš dlouho a drahnou chvíli trvalo, než se kotel dal konečně do pohybu. Jelikož na svém kontě mají jedinou dlouhohrající desku „Cloud Factory“, mohl jsem si ji vychutnat na živo celou, včetně rozbíjejícího songu „Cloud Factory“ a perfektní „Who Is Gonna Be The One?“, která svým reggae závěrem stoprocentně pobaví a hodí do příjemné nálady. Je fakt, že od Moldavanů se kvalitní výkon tak nějak očekával, kdežto Jinjer odrovnali naprosto ze zálohy. Je jasné, že srovnání obou zpěvaček se vyhnout nedalo, nedá a asi nepůjde. Pro mě osobně jsou o malinkatý kousek příjemnější Infected Rain i co se hudebního celku týče, jejich tvorba mi přijde pestřejší a barevnější, kdežto u Jinjer jde spíš o přímočarou a dobře fungující řež. Tak nebo tak opravdu rád bych viděl Lenu s Taty na jednom podiu v jeden moment, protože každá z nich je skutečným démonem, v jehož spáru chcete skončit. Natož kdyby byli dva.
Máte blízko k Japonsku a hardcoru? Pak by tu bylo jedno dokonalé spojení. Ne, opravdu nemyslím chybu v Matrixu jménem Babymetal. Mám na mysli francouzské Rise of the Northstar. Moc jsem je dosud neznal a tak jsem neměl vlastně vůbec žádná očekávání. Frantíci udeřili na hodně silně rezonující strunu a rozpoutali peklo. Během celého setu nezvolnili ani na vteřinku a pálili do lidí jednu salvu za druhou, což se pohybem pod pódiem vracelo jako bumerang. A jak mám k Japonsku daleko, tak ROTN dali rozbitým zádům opravdu poslední dardu. Víc perfektní a hardcorovější tečku si FajtFest přát nemohl.
Ona tedy vlastně byla ještě jedna. Popůlnoční čas patřil pánům ze Sodoma Gomora, které snad ani není nutné představovat. Nebudu je však ani popisovat, protože tahle věc jde, slušně řečeno, zcela mimo mě. Celé vystoupení ve mně vyvolalo spousta otázek a ne všechny se dají publikovat v tomto článku. Přeskočme tedy na posledních pár slov závěrem.
Velkomeziříčský FajtFest není nijak extra velkou akcí, ale i v tom je jedno z jeho kouzel. Konal se už po šesté a co do atmosféry i bandlistu byl nejlepším, spolu s faktem, že rok od roku tahle událost viditelné roste a roste. Za to patří obrovský dík FF crew, lidem, co přišli zapařit a v neposlední řadě kapelám, že se nechají zlákat. Letos jsme viděli nádherný souboj dvou zpěvaček, který dosud nemá jednoznačného vítěze – snad bude brzy příležitost posoudit znovu -, skutečnost, že moderní žánry v podání tuzemské scény mají rozhodně co nabídnout a není toho málo, a jak to tak bývá, tak samozřejmě i pár těch negativ ze strany idiotů, kteří budou v naší malé kotlině do nekonečna házet klacky pod nohy těm, co se snaží dělat věci od srdce a pro ostatní. Nic naplat, pokud jste letos na Fajtův kopec nenašli cestu, měli byste se do příštího roku minimálně zamyslet, ale raději rovnou přijet.
|
