Na poslední týdny se mi v přehrávači usídlilo nové album Xerath „III“ a musím říci, že se k němu budu i nadále vracet. Britská kapela před pěti lety příjemně překvapila debutem „I“, který přinesl hodně žhavou kombinaci mathcoru, groove metalu a symfonického metalu. Znělo to neotřele a úderně. O dva roky později vznikla „dvojka“, která však i přes několik výborných skladeb zdaleka nedosahovala kvalit prvního alba. Zdálo se, že Xerath jen zazářili a vyhasli. Na tři roky o nich nebylo slyšet a najednou přicházejí se svou třetí deskou, která zní překvapivě úžasně.
Xerath si pořád libují ve výše zmíněných žánrech, ale řekněme, že přidali více progresivity, kvalitního skladatelství a orchestrální pasáže mají větší sílu. Poslouchat jejich nové album je jako dívat se na film. A ony ty orchestrace opravdu působí jako filmová hudba.
Začátek v podobě „I Hold Dominion“ je monumentální a velkolepý. Oproti minulosti se zdá, že Xerath trochu zjemnili, ale oni spíše své výrazivo více rozšířili. Hrubé vokály, čisté, sbory. Ne, že by na minulých deskách tohle nebylo, ale rozhodně ne v takové míře. V některých melodických linkách a nápadech se možná i trochu inspirovali u Devina Townsenda. „2053“ je už zase více groove metalová. Riffuje se o sto šest a zpěvák Richard Thompson řve jak zvíře. Skladby na sebe hezky navazují a máte dojem, že posloucháte soundtrack. Na této desce si vzali hodně z Hanse Zimmera, možná i proto ta velkolepost. „I Hunt For The Weak“ zaujme především úvodním riffem a výrazným melodickým refrénem. Xerath jsou vůbec o dost hitovější než dřív. Nejbrutálnější skladbou je bezesporu „Autonomous“, která dokáže rozsekat na malé kousky. Goove, thrash, death si tu podávají ruku. Do toho umně zakomponovaný refrén, krásně vyřvaný a přitom tak zapamatováníhodný. Na řadě je skvělé sólo a ano, pořád jsme v jedné a té samé skladbě. Xerath hodně zapracovali na struktuře písní. Jsou nyní zajímavější, progresivnější, přitom i zároveň chytlavější. Střídání kytar a orchestru v počátku „Bleed This Body Clean“ je prostě krásné. Orchestrace působí velice živelně a tady měli tentokrát Xerath hodně nápadů. Skvěle zakomponováno do burácejícího metalu. Závěr písně je instrumentální nádhera, která se neoposlouchá. Album šlape jak hodinky a je radost jej poslouchat. Krásně dramatická je „Sentinels“, která vyniká teatrálností a výpravností. „Passenger“ má zas s trochou nadsázky téměř indie rockový refrén. Další skladby pokračují v nastoleném symfo-groove trendu, avšak i když jsou sami o sobě dost povedené, v rámci desky jsou méně výrazné. To nejlepší si ale Xerath připravili až na závěr.
Velice rozmanitou a nápaditou „Witness“, kde opět ožívá inspirace Devinem Townsendem, stále větší záliba v progu a dech beroucí atmosféra.
Konec alba je monstrózní. Skladba „Veil“ je rozdělena do dvou dílů, přičemž první část je charakteristická kytarovými vyhrávkami a především sborovým zpěvem. Krásné melodie a harmonie, skutečná nádhera. Druhý díl je potom zcela instrumentální, ale pokračuje v náladě a šikovnosti části první. Zde se ukazuje, že jsou Xerath skutečně výbornými skladateli a náladotvůrci. Závěrečné sólo je vskutku úžasné a až skladba dozní, budete si chtít dát opakování.
Xerath natočili desku, která se jen tak neoposlouchá a soustředili do ní obrovské množství nápadů a invence. Je to jejich asi nejměkčí album, ale o to pestřejší, progresivnější a silnější. „III“ je jejich nejlepší počin a v rámci symfonického metalu patří také k tomu absolutně nejkvalitnějšímu.
|
