Norsko není zrovna semeništěm kvanta melodicky zaměřených spolků, když už se ale něco z této chladné země vyloupne, bývá to veliká událost. Vzpomeňme třeba na úžasnou partu Keldian. A dnes hodnocení Triosphere ostudu rovněž neudělají. V obou zmíněných případech přitom nejde o pouhý power metal, nýbrž o vrstevnaté slití řady zajímavých proudů. Chtělo by se říci progresivních, nesmíme si ale představit instrumentální orgie ala Dream Theater. Riff sem tam zasekne, to je pravda, nikdy ale nezmohutní natolik, aby zatarasil vstup melodickému procesí. Velmi klidnému, promyšlenému, o to více však chytlavému. Triosphere by každopádně měli uspokojit oba póly posluchačské sféry, jak progresivnější, tak i tu powermetalovou.
Kromě kompoziční zručnosti na tom má obrovský podíl zpěvačka Ida Haukland. Ta pěla ještě v několika dalších smečkách, žádná z nich ale výraznou díru do hudebního světa neudělala. Triosphere k tomu mají nejblíže. Pro připodobnění Idina volátka nemohu nezmínit legendární zpěvačku Bonnie Tyler (např. skladby „Total Eclipse of the Heart“ nebo Oldfieldův „Island“). V některých momentech máte vyloženě chuť čeknout net, jestli na desce Norů Tyler nehostuje (tento zmatek dosahuje vrcholu při šesté písni „The Heart´s Domination“). Tak podobné si totiž obě vokalistky jsou. Netřeba dodávat, že tohle je pro (jakoukoli) kapelu jedině výhoda.
Deska "The Heart of the Matter" přináší neprvoplánově chytlavý materiál, ačkoli je pravda, že pár tracků v tomto ohledu strádá, když jejich obsahu chybí více atraktivních momentů k přirozenějšímu UCHOpení. Ty se pak dohromady slévají v pocit lehkého odosobnění. V některých okamžicích ovšem naopak můžeme mluvit rovnou o hitovosti.
Ta se nejvíce soustředí v refrénových partech, vítězem této disciplíny se pak stává sedmý song „As I Call“, a také vyloženě pohodová desítka „Remedy“. Dramaturgicky je vše správně vyváženo, když progresivněji zaměřené kousky střídají ty více melodické, často je obojí zkombinováno v rámci jedné skladby, s čímž jsou spjaty změny tempa a rytmiky („Storyteller“ se ve druhé třetině přehoupne do zásadně jiné roviny). Celé dění důstojně ukončí balada „Virgin Ground“. Jste-li příznivci melodického power metalu, ale zároveň hledáte jeho náročnější zpracování, Triosphere jsou ideální volba.
|
