Pokud na minulém „Constellations“ byl vidět jasně daný směr více k experimentům, na „Leveleru“ tato tendence propukla ještě více. A na škodu to rozhodně není, protože se začínají odlišovat jednotlivé písně. Hned titulní „Empire“ v sobě kombinuje klasické ABRovské breakdowny, kytarové vyhrávky (s velmi návykovým sólem) a dokonce sborový zpěv. O něm se nechal zpěvák Jake slyšet, že měl před prvním koncertem obavy, zda se tato sázka na zpívající dav lidí vyplatí. Vyplatila se, lidé slyší na melodie. „Leveler“ obsahuje klasickou dávku tvrdé muziky protkanou melodickými podpěrami a třeba v pořadí druhá „Internal Cannon“ zachází i do jiných hudebních žánrů a v mezihře vytahuje nefalšovanou latinu, kdy si fanoušci můžou odpočinout od zlověstných paroháčů a kývání hlavy…a zkrátka si zatančí. Jev doposud nevídaný, ale prezentace je natolik sebejistá a propracovaná, že i tento výstřelek dokonale funguje.
„Divisions“ se může pochlubit skvělým intrem v 7/8 taktu (a dává tak vzpomenout na stále ještě zakořeněné progové choutky) a „Cutting The Ties“ zase kulervoucím breakdownem po zvolněné mezihře. Nedá mi to nevyzdvihnout výkon bubeníka Matta Greinera, protože právě on je hnacím motorem kapely a skvělým příkladem, jak se píší a hrají bubenické party. Hraje s kapelou (breakdowny, riffy), vymýšlí vhodné a zároveň inovativní breaky a především mění vyznění jednotlivých pasáží podle svého (pokud to situace dovolí, zvolní, zrychlí, dané místo rytmicky rozsekne, ozvláštní apod.) V neposlední řadě se jedná samozřejmě o technicky brilantního muzikanta, čili rychlé nohy a ruce zajišťují skladbám patřičný drajv. Tohle všechno jde výrazně na tomto albu slyšet a cítit, kapela by bez něj byla sotva poloviční. Zvukem je „Leveler“ srovnatelný s „Constellations“, jen dostal do vínku luxusní bass dropy, které těch několik vygradovaných breakdownů posouvají ještě někam výš – tam, kde naskakuje husí kůže a ježí se chlupy až na zádech.
Stejně jako na minulých deskách, i tady se najde pár „postradatelných“ kousků, které se objeví v půlce alba. „Pangea“, „40 Nights“ a „Salt & Light“ neurazí, ale zároveň ničím zázračně nevynikají. To „Carpe Diem“ dává vzpomenout na minulého „Meridiana“ a v meditativním duchu za sebe skládá kytarové melodie, byť již ke konci spíše nudí, než těší sluchové zvukovody. Závěr se ovšem zase nakopne, „Poor Millionaire“ skvěle šlape, „Boys of Fall“ na tom není jinak a poslední „Leveler“ zatím vytahuje ty nejtvrdší riffy kapely a zanechává za celou deskou pozitivní dojem.
Deska sice neobsahuje tolik jasných hitů jako předchozí placka, ale určitě se jedná o kompaktnější dílo plné zajímavých experimentů, špičkových breakdownů a zapamatovatelných melodií. Na škodu taky není zmínit texty (které jdou slyšet čím dál víc) s hlubokým významem a přesahem, povětšinou komentující vnitřní rozpoložení ohledně současného a budoucího vlastního života.
Písničky z tohoto alba jsou na koncertech častovány s jasnými reakcemi – lidi sborově zpívají, tleskají do rytmu a tančí (tedy krom toho, že hází hlavami, že ano), což je na kapelu tohoto formátu vskutku nebývalý posun a úspěch. Za zmínku také stojí vinylová deska, která obsahuje dvě tradiční vánoční písně v ABRovském kabátku – „God Rest Ye Merry Gentlemen“ a „Little Drummer Boy“. Tyto dvě skladby a dalších jedenáct se dočkalo vydání o rok později na speciálním vánočním albu nazvaném „August Burns Red Presents: Sleddin' Hill“.
|
