Vznikli v roce 1997, natočili devět studiových alb a patří mezi nejpřednější japonské kapely. To jsou Dir En Grey, kteří před vánoci vydali novinku „Arche“. Původně začínali spíš jako hard rocková kapela s pro Japonce typickou „visual kei“ podobou. Postupně však kapela začala experimentovat a hlavně potemňovat. Po roce 2000 z nich byla extrémní nu-metalová skupina s kontroverzními klipy a komerčně úspěšné těleso nejen doma, ale začalo se jim dařit i v Americe a Evropě. Na posledních deskách však hudba Dir En Grey získala více na progresivnosti, experimentálnosti a melodičnosti, o čemž svědčí nová deska „Arche“.
Jsou na ní typické Dir En Grey skladby, které kladou důraz na kontrasty klidu a bouře. V klidných pasážích zní kapela vlastně příjemně a rockově, skladbám dominuje zpěvák Kyo, jehož projev je velice pestrý. Od klidného popového projevu, přes rockové výšky až k někdy nepříjemnému vysokému „hlásku“ jaký je k slyšení snad právě jen u Japonců. A jako protipól k tomu používá Kyo všemožné skřeky, growling a řev v těch „bouřlivých“ částech písní, kdy ožívá nu-metalová minulost a zároveň se vynořují i tvrdé metalové žánry jako thrash či špetka death metalu. Skvělou ukázkou jsou úvodní „Un Deux“ a „Soshaku“ nebo singlová "Sustain the Untruth", kde kapela zní přesně tak, jak je pro ni charakteristické.
Skladby jsou navíc i ovinuty jakýmsi závojem temnoty či neklidné atmosféry. S tou pracují Dir En Grey i v povedených baladách, ve kterých se dokáží vyvarovat přílišné přeslazenosti. Většinou vás až zhypnotizují a pohltí. Kombinace klasických rockových postupů a japonské vynalézavosti je kouzelná. Kyo navíc zcela písním vládne. I když v minulosti využívala kapela angličtinu, na posledních albech se vrátili ke své mateřštině a to je jedině dobře.
K Dir En Grey však patří i neodmyslitelně pořádné „tvrďárny“. Řádně naostřený nu-metal, poháněný možná jednoduchými, ale velice účinnými bicími zní nelítostně a masivně. Oproti minulosti se mi zdá, že přibylo thrashových rychlopalebných bicích a riffů, "The Inferno", „Cause of Fickleness" nebo "Uroko" budiž důkazem.
Zvláštností jsou pak poněkud experimentálnější věci na desce. Ukazují kapelu ve více přemýšlivém a hravém světle. Kyo zde předvádí nejrůznější odstíny svého zpěvu (ne, padesát jich není), tak jako uslyšíte v "Rinkaku" nebo "Chain Repulsion". Nejlepším příkladem je však "Phenomenon", která je mým osobním favoritem alba. Trip-hopový začátek, podpořený skvělou baskytarou, může lehce evokovat Massive Atack. Skladba má velice temnou až hororovou atmosféru, postupně se připojí i kytara a Kyo si neodpustí trochu growlu. V závěru se kytary rozletí téměř do výšin a zní krásně harmonicky. Celkově je radost poslouchat oba kytaristy, protože se na desce pořádně vyřádili.
Album, jehož jedinou slabinou může být jeho více než hodinová délka a šestnáct skladeb. Dohromady je to hodně velká kopa hudby a kratší stopáž by byla ku prospěchu věci. Celkově však musím hodnotit vysoko, protože tihle Japonci zrají jak víno a „Arche“ je velice pozoruhodnou deskou. Kdo Dir En Grey nezná, může si rozšířit obzory a slyšet něco neobvyklého, kdo je zná a má rád, bude novou deskou určitě potěšen.
|
