Metalové opery jsou pořád ještě docela v kurzu, avšak ne vždy je to radostné poslouchání (mrknutí na Tolkkiho fandy…sakra, já jsem se taky na jeho nové desky těšil). Exxiles a jejich první deska „Oblivion“ však rozhodně nezklame. Tahle metalová opera k nám přichází z Mexika a překvapí nejen hudební kvalitou, ale i výběrem (jak je zvykem u tohoto žánru) různých hostů. Najdete tu muzikanty ze Symphony X, Trans-Siberian Orchestra, Communic či Ayreon, zazpívají vám třeba Marcela Bovio či Zak Stevens. Přesto se nejedná jen o jednorázový projekt, ale o regulérní kapelu a navíc „Oblivion“ je jen prvním dílem z připravované trilogie, která bude pojednávat o loajalitě, přátelství, politice, náboženství a lásce…tedy prostě o životě.
Album vychází u Nightmare Records a u nich jsem zvyklý na silný a kvalitní power metal, co dokáže pořádně přitvrdit a přitom je velmi melodický. Přesně tohle je i základem hudby Exxiles. Ale protože se jedná o „operu“ a koncepční příběh, je jejich tvář více teatrální a variabilnější. Začátek desky není příliš výrazný, protože „A Better Legacy“ krom jednoduchých orchestrací nabízí „jen“ klasický power metal a hned několik zpěváků v jedné skladbě. S další „Hopelessness“ už začíná jít do tuhého. Velice hutné riffy evokují spíš „moderní“ pojetí metalu, avšak Exxiles se nebojí experimentovat téměř s ničím. Ucho power metalisty si užije stejně jako ucho milovníka progresivního metalu. Album vás postupně vtahuje do sebe a s každou další písní roste. Uvolnění přijde s baladou „Page of the Night“, která zaujme skutečně pěknou melodií. S „Introspective“ přijde napětí. Hudba působí až filmovým dojmem a i když nevidíte žádné pohyblivé obrázky, přesto víte, že se něco děje a příběh se vyvíjí. Výborná práce s atmosférou a náladami.
„Dictator of Trust“ je pro mne jeden z vrcholů desky a naprostá pecka! Skvostný a pořádně tvrdý nosný riff umocňuje velkolepý pocit, který ze skladby mám. Stejně jako v této skladbě i na ploše celé desky jsou orchestrace opravdu jen na dotvoření atmosféry a nijak se nederou do popředí, což je vlastně dobře, pokud tedy člověk nemá peníze na opravdový orchestr. Z písně cítím i vliv Symphony X (však na desce hraje Mike Lepond), tady by jejich fandové slintali blahem.
Největším překvapením alba je nádherná mexická lidová (!) píseň
„Llorona“, zazpívaná Marcelou Bovio posouvá Exxiles ještě na vyšší úroveň. Jemnost vystřídá úderná instrumentálka „Entropy“ a teatrální „Awakening Part I.“, ve které se neustále něco děje a mění.
A jako u každého správného příběhu i tento pořádně vrcholí. A to v podobě songu „The Messenger“, který Exxiles dělá tu nejlepší vizitku. Tvrdé riffy, kvalitní melodie, nesporné muzikantské umění a pocit velkoleposti. Dokonce zazní i trocha growlingu, u Exxiles je skutečně možné téměř cokoliv. Závěrečný devítiminutový opus „Rise“ shrne vše, o čem Exxiles jsou a je tak tou nejlepší pozvánkou na druhý díl celé trilogie. Já si jej rozhodně nenechám ujít.
Záměrně jsem se zatím vyhýbal hodnocení zpěvu. Zpívá tu hned několik zpěváků a všichni odvedli výborný výkon, přesto někdy jdou až příliš do výšek a někdy je to o uši (smích). Produkce desky není rozhodně bohatá jako u velkých a známých metalových jmen, ale přesto zní zvuk velice dobře. Zejména kytary zní hutně tak, jak se na žánr sluší. Exxiles mi udělali velkou radost. Metalových oper je mraky, ale jen málokterá dokáže opravdu zaujmout. „Oblivion“ není nijak extra originální, ale má nespornou kvalitu a je pod ní podepsán člověk, který umí skládat. Dramaturgie desky je dobrá v tom, že album postupně roste a vrcholí. Na druhou stranu druhá půle tak trochu vymaže tu první a tak to není úplně na absolutorium.
Pro milovníky žánru povinnost, pro ostatní velké doporučení. Vynikající hudba.
|
