Psal se rok 1992 a Serj Tankian s Daronem Malakianem založili kapelu Soil. Po dvou letech jamování tuto dvojici opustil baskytarista Dave Hakopyan a bubeník Domingo Laranio. K seskupení se naopak přidal Shavo Odadjian, který byl zpočátku na managerské sesli a vypomáhal kapele jako doprovodný kytarista. Nově vzniklá trojice si změnila název na System of a Down, který vznikl z Daronovy básně „Victims of a Down“. Shavo však prosadil záměnu prvního slova na „System“, jelikož věřil, že přitáhne mnohem více posluchačů a navíc se kapela zařadí abecedně blíž k poličkám, které okupovali jejich hrdinové – Slayer. Následně Shavo přesedlal na basu a vytvořil s novým bubeníkem Ontronikem "Andy" Khachaturianem kompletní sestavu System of a Down, která začala nahrávat dema jako na běžícím páse. Během roku 1997 ovšem Khachaturian odchází kvůli poraněné ruce a je nahrazen Johnem Dolmayanem.
Kvarteto muzikantů ve složení Serj Tankian, Daron Malakian, Shavo Odadjian a John Dolmayan začalo obrážet kluby v Los Angeles (světoznámé Whiskey-A-Go-Go nebo Viper Room) a pozitivní odezva se dostavila téměř okamžitě. Kapely si všiml producent Rick Rubin, slovo dalo slovo a System of a Down pod hlavičkou American/Columbia Records začali nahrávat své debutové album se stejnojmenným názvem. Arménská čtyřka byla v americkém hudebním průmyslu zjevením. Jejich jasná politická motivace vrytá do textů a agresivní hudba byla přesně tím spojením, jaké doposud nemělo v hudební branži obdoby. Navíc se kapela prezentuje skrze unikátní hlas Serje Tankiana, který přechází od šepotu po growl v řádu milisekund a táhne celý soubor geniálně vymyšlenými vokálními party. Skladatelské schopnosti SoaD se dočkaly prvotřídního zacházení ve studiu a vznikl tak dnes již klasický debut, jenž se po pár letech dočkal i platinového ocenění.
Za "psací stroj" si sedl Serj, za "notové osnovy" Daron a kombinací těchto dvou mozků vznikla řada populárních songů v čele se „Sugar“ nebo „Spiders“. Album ovšem není jen o pár hitových písních, funguje jako celek a je odstartováno svižnou „Suite-Pee“ a „Know“. Následuje singl „Sugar“ a písně jedou v rychlém sledu (rád bych vyzdvihl opomíjenou „Soil“, která demonstruje instrumentální um kapely) až do v pořadí deváté „Mind“, která je natolik specifická, že jakožto celek nemusí sednout každému. Jedná se o řadu svěžích nápadů poskládaných za sebe s poměrně netradičními „hádkami“ kytar se zpěvem. Více než šestiminutová píseň se skládá ze tří partů, které se mezi sebou střídají. Někomu může sednout spíše hypnotické intro/outro, jiný zase dá přednost rychlé pasáži s growlem nebo slokám, vyvolávajícím úsměv na rtech díky kytarovým vsuvkám. Desátá „Peephole“ si bohužel vystačí s jedním nápadem (narušeným mezihrou a sólem) a vleklým úvodem, ale to jsou veškeré pihy kráse. Závěr se opět nese v nekompromisním duchu.
Z dnešního pohledu a odstupu celkové tvorby SoaD se jedná zdaleka o nejtvrdší album. Nejlepším jednoslovným popisem je anglické slovíčko „raw“ – tvrdé, surové, drsné, hrubé…
Serj Tankian tehdy ještě neměl problémy s hlasivkami a Daron Malakian vymýšlel kreativní riffy v drop C. Nezbytné ozvláštnění v podobě exotických rytmů otevřelo kapele dveře na pódia, které sdílela s Fear Factory, Slayery, Metallicou a dalšími velikány metalové hudby. Přesto se při koncertu SoaD před pódiem spíše tančilo na arabské melodie a Serjův specifický projev byl v zahalení marihuanového kouře jakýmsi hypnotickým lákadlem s příměsí exotična. Lidé byli zvědaví na excentrickou čtyřku a bavila je jejich nekompromisnost a textová naléhavost, kritizující minulou i soudobou společnost ze všech možných stran. Již tahle prvotina dává jasný signál skladatelského potenciálu dvojice Tankian/Malakian, i toho, čím budou SoaD vyprodávat stadiony – agresivním projevem, Serjovým hlasem a instrumentální složkou s velkou dávkou arménských kořenů.
|
