Bývaly to dobré časy. Bullet For My Valentine válcovali média a spolu s kolegy Avenged Sevenfold vytvořili silnou dvojici, připomínající Metallicu s Megadeth. Kapela byla rozpoznatelná hned po pár kytarových tónech a dvojhlasech, Tuckův zpěv se screamem pokládal do kolen stovky dívek za minutu a několik hitovek se stalo celosvětovými fláky. Ty časy nejsou pryč, jen již uběhlo deset let a prakticky po posledním průšvihu s názvem „Temper, Temper“ se na známé Velšany trochu pozapomnělo. Ti však začali vystrkovat drápky minulý rok, když vydali singl „Raising Hell“ (zde jako bonusová skladba) a naznačili, že se pokusí vrátit ke kořenům a přinést posluchačům rázné a tvrdé album. Svůj slib splnili. Ale…
Když se kapela rozhodne oprášit začátky své slávy, je nutné si uvědomit, že není nutné (ba je přímo nemožné) potlačit dosavadní přirozený vývoj, kterým se prozatím ubírala. Tohle u Bullet platí především v textové složce, jež byla vždy slabým článkem soukolí. „Venom“ natolik volá po starých časech (ostatně narážka na „The Poison“ je snad více než evidentní), že dnešní pětatřicátníky od rodin vrací do pubertálního věku, k řešení existenciální problémů, rodinných trablů a zhrzených lásek. Stejný problém uvěřit nabízenému materiálu jsem měl u posledních Slipknot. Naštěstí u Bulletů se podařila alespoň instrumentální složka, i když i ta trpí přílišnou snahou o volání k těm proklamovaným starým dobrým časům. Naprosto nemám problém s thrashovými či corovými momenty – ty naopak tahle banda potřebovala jako sůl. Problém je v tom, že struktura písní se nemění a spoléhá na ten samý vzorec. Když opominu jasnou hitovku „You Want a Battle? (Here's a War)“, čekání na silnou baladu je marné a pokus u titulní skladby víceméně rychle vyprchá. Žádných instantních klasik jako „Tears Don´t Fall“ nebo „Hearts Burst Into Fire“ se nedočkáme. Tvrzení, že deska bude tvrdá a rychlá sice není lživé, ale je dvojsečné díky tomu, že Bullet nenabídnou žádnou přidanou hodnotu či moment překvapení. Zkrátka a dobře se do poloviny alba nejde nudit, ale nic nejde poslouchat věčně a v druhé půli už albu značně dochází dech.
Pojďme se taky věnovat pozitivnější stránce věci. Všechno, co na Bulletech milujete, zde najdete v hojné míře. Nejvíce potěšil kytarista Michael Paget a jeho rychlá sóla společně s bubeníkem Michaelem Thomasem, který často provětrává dvojšlapku. Matt Tuck si své odzpívá a v některých polohách vyloudí uchu příjemné melodie. Důležitým prvkem je také harmonický postup, který se neustále variuje a zachovává kapele svou nezaměnitelnou tvář. Od minula přibylo kytarových dvojhlasů, tvrdších riffů a corových vyhrávek/podkladů. Ve své podstatě příjemný návrat někam do dob mezi první dvě-tři alba. Melodičtější duše zasáhne již zmíněná „You Want a Battle? (Here's a War)“ nebo „The Harder the Heart (The Harder It Breaks)“ a naopak příznivce tvrdších stylů zase „Army of Noise“ či „Broken“.
Bulleti ty staré dobré časy v jistých okamžicích dokázali navodit zase zpátky a opět mohou být tou miliónovou kapelou, která stihla pobláznit jednu celou generaci a postavit se hrdě jako zástupce nového amerického heavy metalu vedle takových jmen jako Lamb of God nebo Avenged Sevenfold. Pravdou je, že od posledního alba šla kvalita nahoru - „Venom“ disponuje několika dobrými skladbami a svou celkovou kvalitou se může směle zařadit k pět let starému kousku „Fever“. A ani to není vůbec špatná vizitka.
|
