Přestože se v posledních letech jméno Daniel Landa objevovalo v médiích poměrně často, tak na samotného nástupce (pro mě spíše průměrného) alba „Nigredo“ si fanoušci museli počkat dlouhých šest let. Důvodem byl především fakt, že si Daniel změnil identitu na Žita 44 a rozhodl se začít věnovat záležitostem, které s hudbou nemají pranic společného. Je tedy s podivem, že nové album s názvem „Žito“ vůbec spatřilo světlo světa, neboť v roce 2012 Daniel Landa ohlásil odchod z hudební scény (po kolikáté už?) a vypadalo to, že se již s jeho osobou v hudebním světě nesetkáme. Jak už to ale u muzikantů bývá, tak touha po tvoření nových skladeb a živém hraní byla nakonec silnější a během poslechu nového dílka jsem nabyl dojmu, že je to vlastně dobře.
Nepopírám, že mám pro Landovu tvorbu slabost a zejména jeho první dvě sólové desky považuji za mimořádně zdařilé a originální. Od alba „Neofolk“ se ale v jeho tvorbě začala objevovat místa, které kazila výsledný dojem z poslechu. To se nejvíce projevilo právě na minulém albu „Nigredo“, které obsahuje až příliš mnoho vaty. Novinkové album bohužel není výjimkou. Při poslechu první poloviny alba však vůbec nic nenasvědčuje tomu, že by bylo něco špatně. Úvodní „Bývali Čechové“ díky ponuré náladě a Landovu typickému výrazu jasně signalizuje, že se Daniel vrátil zpět. Vokály už zde zní v mnoha momentech značně depresivně a temně, což se ale zřetelně projeví v následující „Modré obálce“, která je nenásilným a velmi příjemným návratem do počátků zpěvákovy tvorby.
Již dříve zveřejněnou „Šmouhu“ pasuji na jeden z největších Landových hitů za poslední roky. Její struktura sice silně připomíná dnes již spíše otravnou „Touhu“ nebo také legendární „Zombici“, což ale není na škodu věci, protože skladba samotná má takovou sílu, že opakovaný poslech se stává skoro nutností. První zpomalení přichází s „Neklidným nebem“, kde se perfektní formou vypráví příběh o bitvě u Kresčaku, kde padl král Jan Lucemburský. Nádherně sepsané a zhudebněné připomenutí českých dějin. Na „Neklidné nebe“ historickým tématem navazuje skladba „Král Karel“, ve které se Daniel Landa opět vytáhl. Zde překvapí především hudební stránka, kde se spojily píšťaly s akustickou kytarou, kterým asistují v poměrně svižném tempu bicí nástroje, což působí poměrně nezvykle, ale nikoli rušivě.
Nejtvrdší položkou alba je bezesporu „To je válka!“. Hudbu složil Václav „Noid“ Bárta, který si zde s Landou střihl duet. Vokály chvílemi znějí hodně tvrdě, skoro až hardcorově, na závěr potěší Noidův ječák. Hlavním překvapením je však fakt, že kytary v této skladbě hrají spíše vedlejší roli, což opět působí nezvykle a poměrně zajímavě. K tématům o české zemi se pak Landa vrací ve skladbě "Česká krajina", kde se hlavní protagonista opět vytáhl hlavně s hudební složkou, na které se jen stěží hledá něco k vylepšení. Do tohoto momentu by si deska zasloužila minimálně 9 bodů, neboť se její obsah skládá z ingrediencí, které mají fanoušci Landovy tvorby rádi, a vše je navíc obaleno do skvělého zvukového hávu.
Do konce alba však zbývá dalších pět položek, které albu podkopávají nohy. V nich se Daniel Landa vrhá na témata, kterými se v osobním životě zabývá poslední roky. Očekávejte tedy texty o kejklích (osobní cíle), runách a magii. Tomu ostatně odpovídají i neobvyklé názvy skladeb. Svižnější „Uruz“ v tomto případě dává vzpomenout na výborné album „Konec“, ale kvalitou se stále drží jen v mírném nadprůměru. Komorněji laděná „Lagu“ působí jen jako zbytečná vycpávka. V porovnání s první polovinou alba je zde znát citelný úbytek nosných nápadů. O něco málo lepší je to pak s „Raido“, která neoplývá žádným výraznějším momentem, její refrén se skládá pouze z jednoho jediného slova, jehož provolávání má v sobě však až majestátní sílu.
Vzpomínáte ještě na skladbu "Eurosong"? Proč? V případě "Kejklířovo díkuvzdání“ totiž trvá notnou dobu, než od sebe tyto dvě skladby člověk dokáže odlišit. Jinak ale tahle tradičně pojatá rocková věc nenabízí nic, kvůli čemu by bylo záhodno se k ní vracet, což je případ i závěrečné zhruba minutové "Not".
Daniel Landa se po šesti letech vrátil se vší parádou. Řádně to oslavil jak svým Velekoncertem v Praze, tak i touto deskou, která si z každé desky Landovy kariéry uždibla malý kousek kvality. Z těchto kousků vzniklo album, za které se tento zpěvák rozhodně nemusí stydět, i když je škoda, že v druhé polovině alba mu dochází dech. Ale i tak příští rok v listopadu na turné „Dojezd“ na shledanou.
|
