Když se kapela rozhodne tvořit instrumentální hudbu, musí si být dobře vědoma svých skladatelských schopností. Aby totiž působila, že ji nic nechybí a zároveň dokázala udržet pozornost, musí za ní stát někdo, kdo má smysl pro detail, jasnou vizi a skvělý cit pro navozování emocí. Italští post-rockeři Ai Margini Della Città (zapamatovat si tenhle název mi zabralo hodně času) zjevně tyhle schopnosti nepostrádají. Jejich stejnojmenné debutové EP je toho jasným důkazem.
A přitom se neděje nic zásadního. Kluci v podstatě „jen“ reprezentují to, co už jsme měli možnost slyšet v podání jejich slavnějších kolegů Sigur Rós nebo God Is an Astounaut. Důležité ale je, že se jim to daří s mladistvou elegancí a entuziasmem. Hodně toho napoví už samotný otvírák „Nordkapp“. Ai Margini Della Città jsou zde dle očekávání minimalističtější, za to ale technicky precizní a navíc to skvěle umí s gradující atmosférou, která je tvořena nejen charakteristicky zabarveným (vzdušným) zvukem elektrických kytar, ale i skvěle přizpůsobivými bicími a nápadnou baskytarou. V podobném duchu pak pokračují i zbylé čtyři skladby. Začátek většinou patří klidnějšímu pojetí a jemnému kytarovému vybrnkávání, hudební téma se následně s jen drobnými změnami opakuje, až nakonec vyvrcholí do vytouženého atmosférického hávu. Se zpestřením přichází kapela až k závěru, konkrétně v „piano version“ skladby „Der Blaue Reiter“, ve které si zahrál italský jazzman Livio Minafro. Navzdory jeho zaměření ale žádný výrazný žánrový obrat nečekejte. Klavír naopak podtrhl melancholickou náladu desky a celkovému zaměření se spíše přizpůsobil, jako nový výrazový prvek však posluchače určitě osvěží.
EP „Ai Margini Della Città“ je nutno brát jako takový dezert. Je zdatně uvařený, má všechny důležité ingredience i dobře známou chuť, ale v drtivé konkurenci zatím zůstává jedním z mnoha. Počkejme si ale ještě pár let a možná se dočkáme opravdové delikatesy.
|
