Enzo Donnarumma je italský hudebník, který právě vydal svou první sólovou desku „In The Name Of Father“, jejíž název evokuje, skutečnost, že by tahle deska mohla mít náboženský kontext.. V kombinaci s tím, že Enzo už dříve vydal album s kapelou Members of God není překvapením, že v křesťanské lyrice pokračuje dál.
„In The Name Of Father“ je metalovou operou. Nebo se tak alespoň snaží tvářit. Výsledek je však trochu rozpačitý a to i přesto, jaké si Enzo pozval na pomoc hosty. Kobi Fahri (Orphaned Land), Marty Friedman, Ralf Scheepers (Primal Fear), Gary Wehrkamp a Brian Ashland (oba Shadow Gallery), Mark Zonder (Fates Warning), Tina Gagliotta (Poemisia) a další, které Enzo zahrnul pod pojem The Glory Ensemble.
I když nejste věřící, prostě si budete muset zvyknout, že vše kolem Enza se motá kolem náboženství a texty jsou jasně směřované. Zaměřme se tedy spíš na samotnou hudbu. Deska nezačíná vůbec špatně. Po příjemném intru s lehce orientální atmosférou přichází „Psalm 63“ s dávkou symfonického power metalu. Zvuk příliš nezaujme, protože není příliš povedený, ne každý má prostě na špičkové studio. V písni se dočkáte poměrně typického pojetí metalových oper. Zpěváci se střídají, orchestrace se snaží o dramatičnost a nechybí ani prog metalové odbočky (především klávesy dokáží vykouzlit zajímavé nápady).
„The Lord’s Prayer“ přináší velmi klidnou hudbu a nese se v orchestrálním duchu. Poprvé zapěje také můj oblíbenec Kobi Fahri, píseň se postupně rozvíjí a gospelový závěr je velice líbivý. Kobi si pořádně zazpívá i v další „Anima Christi“, která je i nejpovedenějším kouskem na desce. Orientální rytmus i atmosféra vás vrhne na blízký východ. Rovněž melodie je libozvučná a změny temp, kdy zazní salvy dvoukopáků jsou velmi dobré. „Glory Be To The Father“ je citlivá orchestrální skladba s ženským zpěvem a hezkou melodií. Na ni navazuje power metalová „Benedictus“, která může připomenout Rhapsody Of Fire a hlavně skutečnost, že posloucháte metalovou operu.
S „The Apostle’s Creed“ Enzo hodně přešlápl. Snaží se o umění, snaží se o vážnou hudbu a o různé experimenty. Chvilku zní jak Trans-Siberian Orchestra, chvilku máte pocit, že posloucháte balkánskou lidovku. Bohužel to vůbec nepasuje dohromady a pocit rozpačitosti nezmizí ani s další orchestrální „Hail Holy Queen“. Ta sice ukrývá pěkné kytarové sólo, ale když se Enzo snaží o „umění“, nevěřím mu to. A především celých deset minut se metalu nedočkáte ani náhodou. A když přijde „Psalm 3“, přejete si, aby už zas skončil, protože zní dost tuctově. Deska (k mému zklamání) končí dvěma baladami. Z dvanácti položek na albu jsou jen čtyři metalové a zbytek je v orchestrální podobě. Ne že bych lpěl nějak na tvrdosti, rocková či metalová opera by měla být pestrá a klidně i multižánrová, tady je však až příliš patosu a vaty.
„In The Name Of Father“ je pestrá deska se spoustou nápadů. Chvilku power metal, chvilku rocková balada, orchestrální písně, trocha gospelu nebo orientálních nálad. Jenže všeho moc škodí a v metalové opeře je nedostatek metalu prostě velké mínus. Enzo je bezesporu velmi talentovaný umělec, ale po dramaturgické stránce se mu deska příliš nepovedla a je na ní až příliš patosu. Celkově se jedná o průměr, který nabídne několik opravdu dobrých skladeb, ale nedokáže bavit po celou dobu.
|
