Rusty Pacemaker je takový všeuměl. Na svém druhém albu „Ruins“ nahrál všechny nástroje s výjimkou bicích a ještě ho vydal skrze vydavatelství Solanum records, které sám založil. Na desce měl Rasty tedy naprostou svobodu a mohla díky tomu vzniknout zcela osobitá a originální nahrávka. Hudbu tohoto Rakušana totiž lze jen stěží pořádně popsat, prostě se musí slyšet. Myslím, že ale nebude úplně zcestné, pokud ho přirovnám třeba k našemu českému Necrocockovi, to je podobný hudební samorost.
Začátek desky je velice pochmurný, respektive pochmurnější než ostatní písně, ale u Rustyho se veselých popěvků nedočkáte. Titulní „Ruins“ je totiž v podstatě doom metalová píseň, která působí trochu líně, i když v druhé půli skladby se začnou dít věci. Hudba zrychluje, kytara hobluje brutálnější riffy a nebojím se říci, že skladba je doslova strhující. Jenže i zde nastane zlom a naopak přichází uvolnění. Rusty si hraje s náladami, přesto melancholie vyhrává. Co posluchače určitě hned zaujme je nazvučení zpěvu, který zní trochu zastřeně a v pozdějších fázích desky i mírně otravně. Rusty není žádný ohromující pěvec, ale spíš vypravěč a dokáže skvěle interpretovat své texty. „V Ruins“ zazní i growl, jedná se však jen o ojedinělý moment, což je škoda, protože by se k hudebnímu doprovodu často hodil.
„Made of Lies“ vyrukuje s divokou rytmikou a pořádně vás rozpohybuje. Krátká a rychlá píseň disponuje i dobrou nosnou melodií a představuje to nejlepší na desce. Ve slokách chvílemi působí skoro až punk rockově a vydatně k tomu přispívá i Rustyho styl zpěvu. K melancholii se vrátíme s „Ocean of Life“, která zpomalí, a zde musím vyzdvihnout krásný zvuk kytar, které kreslí příjemné harmonie a sóla. K Rustymu se zde připojí i Lady K, jejíž smutný projev ke skladbě skvěle pasuje.
„The Game“ je taková „divnoskladba“ jakou umějí skládat jen hudební samorosti, jako je právě Rusty. Těžko ji žánrově zařadit a nese zvláštní atmosféru. Charakteristické jsou pro Rustyho časté rytmické přechody a tak z poklidného rocku se během dvou vteřin stane metal s dvoukopáky. A právě v takových momentech je škoda, že nevyužil svůj growl. Rusty Pacemaker se netají, že jeho vzorem je Quorthon z Bathory, nicméně v hudbě se to odrazilo překvapivě málo. Snad jen v titulní skladbě a občasných black metalových závanech.
S tím ostře kontrastuje mírná balada (opět s příspěvkem Lady K) „Night Angel“, krásný ploužák s příjemným klavírem a zasněnou atmosférou. Vybočením je rovněž minutová akustická „Forever“, která by zapadla někde u táboráku. Jinak si Rusty jede svůj zvláštní mix doom metalu, rocku s trochou gotiky a lehkým black metalovým jiskřením.
Deska je velmi dobře ozvučená, tedy tak, jak se to k Rustyho hudbě opravdu hodí. Potěší nejrůznější maličké detaily (například zapalování svíčky v „Candlemass“) a příjemný pocit, že jste dosud něco takového ještě neslyšeli. Rusty Pacemaker stvořil pozoruhodné album. Není nikterak těžké na poslech, ale některé posluchače může odradit netypické nazvučení vokálů. Je také škoda, že chybí více ostrých pasáží a více svižných skladeb. V každém případě tuhle desku rozhodně doporučuji všem, kteří hledají něco netradičního či originálního. I přes svou avantgardnost je „Ruins“ velmi dobře poslouchatelná muzika a stojí za poslech.
|
