Jsou to již starší pánové, ale desky vydávají stále ve velmi rychlém tempu. Jen dva roky museli jejich fanoušci čekat na nový materiál. „Sacred Blood „Divine“ Lies“ je jejich už devatenáctá řadovka! Angličané ani v pokročilém věku nezpomalují a své fanoušky pravidelně obdarovávají novou dávkou kvalitního AOR nebo chcete-li melodickým hard rockem. A ani s novinkou tomu není jinak. Ono toho „není jinak“ je u Magnum pochopitelně víc. Obal opět od Rodneyho Matthewse (ten se nikdy neokouká), znovu exceluje nestárnoucí hlas Boba Catleyho a hudební náplň by překvapila jen člověka, který kapelu nikdy neslyšel. Od Magnum by bylo pošetilé chtít nějakou stylovou odbočku a hlavně by to nedávalo smysl.
Úvodní a titulní pecka „Sacred Blood, Divine Lies“ je skvělým svižným „otvírákem“ desky a ctí všechny tradice Magnum. Velmi melodická a hard rocková věc. Především upoutá kytara Tonyho Clarkina, protože je jí všude plno a kapela navázala na lehké přitvrzení na minulé desce. Hodně výraznou skladbou je „Crazy Old Mothers“ s jednoduchým, ale důrazným riffem a hlavně se jedná o píseň, ve které hrají prim klávesy a to je na této desce ojedinělá věc. Výborný refrén a melodičnost je u Magnum samozřejmostí. Pozornost upoutají skvěle využité dvojhlasy.
Clarkinova kytara vládne. To dokazuje i bluesrocková „Gypsy Queen“, s živelným kytarovým sólem opravdu lahůdkovými vyhrávkami. I když skladba začíná v poměrně klidném tempu, na konci si budete podupávat do energického rytmu. A energie je na téhle desce překvapivě čím dál víc, což potvrdí „Princess In Rags (The Cult)“ ve které vládne pevnou rukou hard rock. Klávesy už fungují jen jako koření a nechávají hlavní slovo kytarovým aranžím.
Nesmí chybět ani oddech a tak dostane prostor odlehčená „Your Dreams Won‘t Die“. Klasická magnumovská věc, dobře udělaná, ale přece jen takových skladeb má kapela fůru. Laťku opět pozvedne hravá a nápady nabitá „Afraid Of The Night“, která se neustále mění a nabízí celou škálu nálad a melodií. Přichází dvojka skladeb ve středním tempu. První z nich „A Forgotten Conversation“ se sice fajn poslouchá, ale na desce patří ke slabším kusům. Zato „Quit Rhapsody“ patří k tomu nejzajímavějšímu, co na albu najdete. Nezvykle tvrdá kytara, důrazné bicí a výrazný refrén. Rozhodně pecka, která by se mohla vyjímat na koncertech.
S „Twelve Men Wise and Just“ Magnum zrychlí a ukazují, jak má vypadat melodický hard rock, který má šťávu. Skladba nijak nepřekvapí, ale přesto dokáže strhnout. Závěr desky patří příjemné a klidné „Don’t Cry Baby“, která přesto nabídne několik zajímavých nápadů, klávesových fíglů a především výrazné atmosféry.
Magnum si na „Sacred Blood „Divine“ Lies“ výborně pohráli s dvojhlasy a celkově s vokály. Tony Clarkin dal své kytaře ještě více zabrat než na minulém počinu, což je vítané a vůbec bych se nezlobil, kdyby příště ještě přiostřil. Klávesy k Magnum patří a i když jsou na tomhle albu spíše v pozadí, svou roli plní kvalitně. "Scared Blood" nepřekvapí, ale potěší, ikdyž me "nedostala" tak, jako minulá nahrávka. Po tolika letech na scéně však Magnum točí stále výborná alba a to je úctyhodný výkon.
|
