Vývoj italských Lacuna Coil je v posledních letech určitě zajímavý. Ještě před nějakými sedmi lety to vypadalo, že se kapela nechá strhnout trochu popovějším směrem, jenže od alba „Dark Adrenaline“ z roku 2012 jako by si to rozmyslela a vydala se vstříc trochu ostřejšímu pojetí. Sympatické (ač záleží na vkusu) navíc může být to, že Italové mají paradoxně blíže spíš k americké hudební scéně než k té evropské, což se ostatně projevuje i žebříčcích prodejnosti jejich posledních počinů.
Novinka „Delirium“ na tom s největší pravděpodobností bude podobně. Lacuna Coil spontánně navazuje na dva roky starou fošnu „Broke Crown Halo“ a se stejnou přímočarostí a energií servíruje jedenáct vyrovnaných skladeb, které víceméně sází na již osvědčené zbraně z minulosti. Všemu tradičně dominuje pěvecká dvojice Cristina Scabbia – Andrea Ferro, která hudbě zajišťuje pocitovou pestrost a výrazné kontrasty. Jejich postavení je naprosto rovnocenné. Oba vokalisté dostávají zhruba stejný prostor a po celou dobu fungují jako jeden celek. Vůbec největší předností je jejich vzájemné emoční propojení. Ta chemie tady z toho doslova dýchá. Taková skladba „Blood, Tears, Dust“ to jasně dokazuje. Zatímco Cristina si bere na starosti ty jemnější (ač na ženské poměry stále poměrně drsné) a vnímavější pasáže, Andrea se s ničím moc nepáře a do hudby přináší nekompromisní metalovou dravost a agresivitu.
Ostatní členové se tím dostávají trochu na druhou kolej, jejich důležitost je však stále velká. O zajímavou pozornost si říkají třeba ostré kytarové riffy, které na některých místech (společně s Andreovým growlingem) dělají z alba „Delirium“ vůbec nejtvrdší materiál v historii kapely. Ruku v ruce s tím jde i textové zaměření písní. Lacuna Coil si vzala na mušku závažné duševní choroby a tím se vydala do těch nejtemnějších koutů ve své kariéře. O to je celkový dojem působivější a nic na tom nemění ani odchod dlouholetých členů kytaristy Marca Biazziho a bubeníka Cristiana Mozzatiho. Personální změny se totiž na nové tvorbě kapely nijak zvlášť nepodepsaly (snad jen kromě některých kytarových sól), takže vše tak nějak zní jako dříve.
Ptáte se, kde je nějaký progres? Lacuna Coil po něm zatím extra netouží. Místo toho se snaží svůj styl zdokonalovat a zároveň mu neustále dodávat svoji vlastní identitu a osobitost. To se bezpochyby daří.
|
