I když to po prvních posleších nových desek nevypadá, byl to velmi dobrý rok pro tvrdou muziku. Přistihl jsem se, že se u mých oblíbených kapel často zklamávám, protože mám přehnaná očekávání. Co jiného tedy může čekat než zklamání? Je to logické, ale když si člověk uvědomí, co má která kapela za sebou a kam třeba svou aktuální fošnou míří, dojde mu spoustu věcí a i ten nabídnutý materiál se po několika protočeních v přehrávači přetaví ve velmi kvalitní dílo. Samozřejmě to není u všeho a u všech (zdravím Metallicu), ale nebýt této pro mě už asi nezbytné procedury, spousta kapel by to do té vysněné bilanční desítky nedotáhlo. Jako vždy tedy má osobní TOP 10 uplynulého roku s doporučením nejlepších písní.
10. Arakain - Arakadabra
Na novém albu „áček“ by se našlo dost chyb, ale pořád se jedná o nadprůměrný počin a kvalitní muziku. První půlka desky je výborná, druhá už bohužel naráží na vysoký počet písniček a nudnou vatu. Hodně potěšily pomalejší věci (hlavně „Nenávidím“ řadím mezi nejlepší balady kapely) a nebýt připitomělých textů, i na sedmičku zahoblované kousky jako „Diesel“ nebo „Big Boss“. Můj favorit je ovšem kopáková salva nazvaná „Král slunce“, která v sobě kombinuje všechno, co na české metalové legendě v moderním hávu mám rád.
Song: Král slunce
9. Megadeth - Dystopia
„Dystopia“ dává vzpomenout na dnes již klasická alba této smečky z přelomu 80. a 90. let a díky modernímu zvuku oslovuje i současného posluchače. Na rozdíl od Metallicy se noví Megadeth nemusí stydět za nějakou roztříštěnost nebo roztahanost. Všechno zní tak, jak má a noví spoluhráči (zejména šikovný kytarista Kiko Loureiro) předvádí velké věci. Sice se nejedná o zázrak typu „Endgame“, ale vzhledem k souvislostem se vznikem alba jde o velmi milé překvapení a návrat na vrchol potravního metalového řetězce. Navíc po pár měsících některé skladby jako „Dystopia“, „Poisonous Shadows“ nebo „Post American World“ krásně uzrály.
Song: Post American World
8. Serpentine Dominion - Serpentine Dominion
Adam Dutkiewicz měl plodný rok. Se svými domovskými Killswitch Engage vydal solidní desku „Incarnate“, a pak se vytáhl se supergrupou složenou z exbubeníka Shannona Lucase z The Black Dahlia Murder a hlavně z legendárního George „Corpsegrindera“ Fishera z Cannibal Corpse. Vznikla necelá půlhodinová deathová smršť s corovými záblesky a utvrzení, kam zmizela všechna ta tvrdost z nové placky Killswitch Engage - všechna šla totiž sem. Vály jako „The Vengeance in Me“, „Divide, Conquer, Burn, and Destroy“ nebo „Jagged Cross Legions“ dokážou pořádně rozproudit krev v žilách. Velké plus i za krásné melodické intro (které zásadně nepřeskakuji!) a vůbec příkladnou práci s kytarami.
Song: Jagged Cross Legions
7. Gojira - Magma
„Magma“ je v podstatě album čtyř písní. „Silvera“, „Stranded“, „Only Pain“ a „Pray“ jsou výborné kousky, které sice v sobě tu starou dobrou Gojiru pouze zrcadlí, ale na druhou stranu oplývají obrovskou silou a tahem na branku. Zbytek je pouze a jen o náladě a momentálním rozpoložení, což může někomu imponovat a někoho zase nechávat absolutně chladným. Každopádně riffy jsou masivní a atmosféra nepopsatelná. Živák z posledního ročníku Brutal Assault zážitek.
Song: Silvera
6. Periphery - Periphery III: Select Difficulty
Tři kytary, moderní produkce, zajímavé kompozice napříč žánrovým spektrem. Tato charakteristika se přetavila v úspěch i na aktuální placce s tím, že se více dbalo na melodie a čisté vokály. Výsledkem je rozmanitá deska nacpaná nápady a muzikantstvím. Písně jako „The Price Is Wrong“ nebo „Prayer Position“ si pustím vždycky rád – nejvíce to však u mě vyhrála „Flatline“ s perfektním závěrem.
Song: Flatline
5. Architects – All Our Gods Have Abandoned Us
„Lost Forever // Lost Together vol. 2“ – i takto by se dala nazvat poslední deska britských metalcoristů. Produkce, projev, riffy…vše je logickým pokračováním skvělého alba z roku 2014, které nad svým mladším bráškou vítězí větší inovací a kreativitou. Smutnou přidanou hodnotou je úmrtí kytaristy Toma Searlea, který podlehl svini jménem rakovina. Najednou jsou při poslechu všechny ty emoce Sama Cartera hmatatelné a z textů mrazí. „Gone With The Wind“ má refrén roku a společně s „A Match Made in Heaven“ jde o jedny z nejlepších písniček v historii kapely.
Song: Gone With The Wind
4. Testament – Brotherhood of the Snake
Staří dobří thrashoví pardálové prožívají renesanci, a zatímco předminulý rok potěšili Exodus a Overkill, minulý rok strčili všechny do kapsy Testament. „Brotherhood of the Snake“ je album s pekelně rychlými tempy, skvělými riffy (někdy až hraničícími s blackem a deathem) i nečekaně bohatou a účinnou melodikou. Jedinou vadou na kráse jsou pomalejší skladby, které vyplňují prostor mezi agresivními kousky. „The Number Game“ je nářez jako svině – Gene Hoglan je monstrum!
Song: The Number Game
3. Breakdown of Sanity – Co-Existence
Vzpomínám si na první poslech „Co-Existence“. Až na pár zjevně vymazlených breakdownů nešlo o nic převratného a dominovalo spíš zklamání. Kde je ten ultimátní náser podladěných kytar? Kde jsou breakdowny rvoucí koule? Kde je zvuk ničící všechno kolem? Stačilo ale pár soustředěných poslechů a do ucha se stěhovalo hned několik povedených pasáží a následně i celých písniček. Ano, kapela ubrala z agresivity a brutality, ale vše dohání melodickými vsuvkami a snahou odlišit jednotlivé písně. A ono to funguje! Navíc riffy a breakdowny nezmizely a dostalo se jim prvotřídní péče.
Song: From the Depths
2. Korn - The Serenity of Suffering
Všechny ty prosebné výkřiky o návrat ke starým kořenům byly vyslyšeny. Už na předchozí desce bylo znát, že návrat Heada bylo tím nejlepším, co mohlo partu z Bakersfieldu a fanoušky potkat. Až teprve na placce „The Serenity of Suffering“ se tento dojem umocnil. Headův návrat najednou působí jako spasení a Korni do toho šlápli, jakoby tvořili fošnu na sklonku nového tisíciletí. Má to veškeré poznávací znaky a je to navíc tvrdé jak žula s moderní produkcí. Velmi milé překvapení.
Song: Rotting In Vain
1. After The Burial - Dig Deep
Corová lahůdka. Žádné zdržování, žádná zbytečná vata navíc, ale zkrátka a dobře pořádná nálož nasekané muziky s příjemnou djentovou příchutí. A je úplně jedno, jestli se zrovna album rozjíždí skvělým otvírákem „Collapse“, zahraje se na progresivní strunu v „Mire“, zdrtí se posluchač pod tíhou houpavých riffů v „Heavy Lies the Ground“ nebo se o slovo přihlásí blast beaty ve svižné „The Endless March“. Album je dokonalé ve všech polohách a o malinko víc nade všemi ční geniální „Lost in the Static“.
Song: Lost in the Static
Minulý rok jsem se konečně zúčastnil festivalu Brutal Assault a odnesl si z něho spoustu (veskrze pozitivních) zážitků. Tento rok už mám lístek na další ročník v kapse a těším se, které kapely ještě organizátoři oznámí. Každopádně už teď tam mám jeden velký důvod k radosti – jmenuje se August Burns Red! Rok 2017 se zatím profiluje i jako rok bohatý na velké stadiónové koncerty. Čekají nás Kiss, Rammstein, Korn, Linkin Park nebo System of a Down. Co se týče nových desek, čekám velké věci od Kreator, While She Sleeps, Overkill, Suicide Silence, Impending Doom nebo Fear Factory. A dál…dál se nechám překvapit.
|
