Když se řekne jméno Tuomas Saukkonen, jako první se mi vybaví Black Sun Aeon a veledílo „Darkness Walks Beside Me“. Čas jde ale dál a stejně jako Tuomasova asi nejznámější kapela Before The Dawn, tak i dokonalí Black Sun Aeon před pár lety ukončili svou aktivitu, aby uvolnili místo pro aktuální projekt Wolfheart, který přichází se svým třetím albem „Tyhjyys“. Předchozí dvě alba Wolfheart nebyla špatná, ale díru do světa neudělala. Chytlavý singl „Boneyard“, vypuštěný před vydáním „Tyhjyys“, však věštil hodně slibného.
Kytarami protkaná strhující jízda v podobě energické, přes sedm minut dlouhé skladby „Boneyard“, nabízí vedle svižnosti a špetky epičnosti i klidnou akustickou chvilku, která přechází do melodického sóla, aby posléze opět nastoupila masakrální smršť bicích, masírování kytar a hřmotný growl, a po tom všem ještě závěrečné sólo. Této singlovce předchází instrumentální intro doplněné o vikinský sbor, nazpívaný členy Tuomasovy rodiny, uvedené (pro Tuomasovu tvorbu typickou a často využívanou) akustickou kytarou, přecházející v sólo na elektrickou kytaru. Moc vydechnout nenechá ani (na „Boneyard“ navazující) blackem podkreslená „World on Fire“, která taktéž vsází na proměnlivou rychlost a kytarovou melodiku.
Pomalejšího tempa, melancholické nálady a emotivního sóla se dočkáme v další singlovce a klipovce „The Flood“, která vyvrcholí v momentě, kdy se k Tuomasově vokálu přidá basák Lauri Silvonen, který je na albu slyšet i později. S povedenou, opět blackem nasáknutou písní „The Rift“, oplývající přitažlivou epickou atmosférou a dobře odvedenou prací Joonase Kauppinena za bicími se na albu loučíme s agresivitou. Následující „Call of the Winter“ a „Dead White“ jsou příjemně melodické, ale nemastné neslané, do melodického death metalu nepřinášejí nic nového a do budoucna jsou nezapamatovatelné. Až v doomovém ladění ve stylu krajanů Swallow The Sun se nese titulní skladba, která desku uzavírá.
Novinka je takovým upgradem předchozích wolfheartích alb a působí, že takhle nějak Tuomas původně chtěl, aby Wolfheart zněli. Je škoda, že poslední třetina alba už nedokáže udržet plnou posluchačovu koncentraci, tak jako agresivnější, přesto však melodické, kousky „The Rift“ nebo „Boneyard“. Některé skladby vybízejí k opakovanému poslechu jen díky výkonům kytaristů. Mika Lammassaari z Eternal Tears Of Sorrow a Mors Subita předvádí uznání hodné výkony a spolu s Tuomasem se skvěle doplňují.
Čtyřka muzikantů ze země tisíce jezer odvedla slušnou práci, ale pořád tomu chybí něco, co by dokázalo udělat hlubší dojem. Byť může být poněkud nespravedlivé srovnávat tvorbu Wolfheart s tvorbou nabízející větší vokální pestrost, zůstává v rámci Saukkonenovy tvorby zmíněný klenot od Black Sun Aeon nepřekonaný.
|
