Na minulém albu „Hand. Cannot. Erase.“ se Steven Wilson dotkl dokonalosti. Ačkoliv vyprávělo příběh, přineslo několik přístupnějších (chcete-li popovějších) skladeb. O nové desce „To The Bone“ se začalo proslýchat, že bude ještě popovější a řadu fanoušků vystrašily i uvolněné popové singly. Jenže nebyl by to Wilson, aby natočil jen nějaké tuctové popíkové album, protože má prostě vlastní rukopis a skladatelský um té nejvyšší jakosti.
Ano, na desce je pop a je ho daleko víc, než na jakémkoliv předešlém Wilsonově počinu. Ale tenhle žánr mu přece nebyl nikdy cizí. Ať už dříve na svých sólovkách nebo s projektem Blackfield se nebránil velmi „jemným“ písním. Asi nejdiskutovanější aktuální skladbou je „Permanating“. Tohle je opravdu popová tutovka a hlavně velký hit. Videoklip ke skladbě taky odpovídá stylovým standardům. Jenže je to popík, u kterého tleskám a je mi fajn. Svižné tempo, klavír a Stevenův zpěv. Sloka, refrén, sloka, refrén. I to stačí, pokud je píseň dobrá. „Permanating“ působí hrozně pozitivně a ostatně celá deska je „popová“ především v tom smyslu, že není tak temná, jak je u Wilsona zvykem a působí odlehčenějším dojmem. Další podobným stylem laděnou písní je i další singl „Pariah“. Duet s Izraelskou zpěvačkou a častou Stevenovou pomocnicí Ninet Tayeb patří k vrcholům desky. Pro změnu tu je trochu smutnější atmosféra a hudba je velmi minimalistická. V podstatě trocha akustické kytary, klavír a decentní bicí. Až v závěru zazní i post-rocková elektrická kytara.
Jinak to s tím popem není tak horké a Wilson dává posluchačům vše, na co jsou od něj zvyklí. A hodně těží ze své minulosti.
Například „Nowhere Now“ je pop-rockovou skladbou, která by slušela jakémukoliv albu Blackfield. „The Same Asylum As Before“ vás zase uvrhne do nálady, která by se mohla srovnávat s Porcupine Tree na albu „In Absentia“. Steven tu používá velmi vysoko položený falzet a se svým hlasem si hraje. Je ostatně patrné na celé desce, že se snaží svůj projev osvěžit o nové prvky. A ozvěny jeho původní kapely jsou znatelné i dál. Jedna z těch „nejtvrdších“ skladeb na albu je "People Who Eat Darkness“. Tohle jsou Porcupine Tree jak vyšití. Ty postupy, ten zvuk, kytarové riffy, parádní bicí. Všechno tu je a je to radost poslouchat.
Steven rovněž rád propůjčuje svým skladbám umění starších mistrů a tak emotivní „Refuge“ jasně připomene zdroj inspirace snad pro všechny prog rockové skupiny, Pink Floyd. V podání Wilsona to je jako mistrovská pocta, tahle oslava progresivního rocku totiž působí na emoce jako málokterá skladba. Velmi zajímavou a temnou písní je třetí singl „Song Of I“. V té si se Stevenem zazpívá populární švýcarská jazz/popová umělkyně Sophie Hunger. První půle je temným art popem ovlivněným trip-hopem. Pak ale dostanou prostor výrazné smyčce a skladba se zvrhne v psychedelii. Podobné skladby nabídla Wilsonovo první deska „Insurgentes“. Vrcholem desky je nejdelší kompozice „Detonation“. Kolik takových kousků už Wilson napsal? Na každém albu nějaká taková je. Píseň začíná velmi krotce a akusticky. Ale poté nabídne pořádný rock a slovíčko prog tu není jen na okrasu. Nechybí krkolomné kytarové sólo a celá skladba křičí Wilsonovým rukopisem. To samé se dá říci o titulní „To The Bone“.
Fanoušci se desky „To The Bone“ rozhodně bát nemusí, protože tohle je Steven Wilson, jak ho známe. Sám tvrdí, že byl pro desku inspirován umělci jako Kate Bush nebo Peter Gabriel, s čímž se dá souhlasit, ale pořád platí, že album je Wilsonovskou klasikou. Minulá „Hand. Cannot. Erase.“ na mě zapůsobila mnohem víc a zněla originálněji. „To The Bone“ je více zaměřená na písničkovější formu a přístupnost. Současně si Wilson sáhl do všech svých archivů. I díky tomu je album velmi pestré a dynamické. Vynikající práce jako vždy a Wilson je prostě úžasný.
|
