Na písmeno „O“ začíná název holandské kapely Orphanage, na totéž písmeno začíná i slovo originalita a přesně tak se dá tvorba dnes již kultovní formace označit. Jen málo kapelám se zcela podařilo objevit svůj styl, který je neopakovatelný a upřímně neznám nikoho dalšího, kdo by zněl jako Orphanage. Vznikli v roce 1993 a po dvou demech „Morph“ a „Druid“ jim vyšel v roce 1995 debut „Oblivion“.
Úvodní skladba „Chameleon“ je hudebně nesmírně zajímavá, nejen proppojením gotiky a death metalu, dává ihned najevo, co je kapela zač a co chce hrát. Orphanage si na jednoduchých, ale výrazných riffech, které se na vás valí jak lavina ve středním tempu, atmosféra je temná a tajemná, úvodní mužské sbory znějí jak gregoriánské chorály, což je jedním z výrazných poznávacích znamení kapely, prvky gregoriánské hudby jim byly vlastní po celou dobu existence. A celkově práce s vokály je u této skupiny opravdu jedinečná. Dominuje zcela osobitý growl velmi výrazné postavy holandské metalovéí scény, George Oosthoeka. Jen výčet jeho „hostovaček“ by vydal na několik stran, nejvíce se zviditelnil při spolupráci s Within Temptation nebo Delain.
Georgovým growlem, podpořeným mužskými chorály, však výčet originalit nekončí. K Orphanage neodmyslitelně patří i ženský hlas. Na „Oblivion“ to byla Martine Van Loon (která mimo jiné nazpívala s The Gathering album „Almost A Dance“). Její hlas působí étericky a dotváří příjemný kontrast k Georgovu mručení. Přesto je víceméně až na několik momentů spíš v pozadí a „Oblivion“ je deskou, kde zůstal ženský vokál využit nejméně.
Řadu skladeb na debutovém albu si Orphanage vytáhli z minulosti.
„In The Garden Of Eden“ a „Veils Of Blood“ jsou převzaty z úplně prvního dema „Morph“, v té době kapela však ještě neměla George ani zpěvačku a písně tak získaly novou tvář. První jmenovaná zaujme především nezvyklou prací s vokály. George zní pořád stejně, ale čisté mužské vokály a zpěv Martine je tu zajímavě a inovativně provázaný. Martine jako by zpívala ztišeně a vy musíte dát větší pozor, abyste ji pořádně slyšeli, zní to však tajemně a působivě. Drsná a úderná „Druid“ je ze stejnojmenného dema, stejně jako zvláštní „Victim Of Fear“, která je po většinu stopáže klidnou relaxační věcí, bez kytar. V půlce se však změní na klasický valivý metal ve stylu Orphanage a v závěru se dostane ke slovu kytarové sólo. Těch si na deskách této kapely skutečně moc neužijete, protože skupina se vyžívala především v riffování, budováním atmosféry a harmonií.
Po zvukové stránce je deska zcela poplatná době a je pravda, že Orphanage vždy zněli spíš undergroundově. Především zvuk kytar je dřevní a tím pádem i velmi syrový. „Oblivion“ představilo Orphanage jako kapelu s jasnou vizí a přineslo do světa gotického metalu úplně nové věci. Gotika, dřevní death metal, zpomalování až k plazícímu se doom metalu, groove riffy, místy keltské motivy a gregoriánské chorály. Na jedné hudební sociální síti dal někdo kapele dost dlouhou a kostrbatou, ale poměrně přesně popisující nálepku „innovative gregorian groove celtic gothic melodic danceable doom death metal“.
„Oblivion“ je originální, ale i přes množství nápadů mu cosi chybí. Skladby se místy vlečou a koncem desky se chvilkami objevuje i nuda. V rámci diskografie kapely má u mě nejmenší oblibu, především proto, že kapela později (v rámci zde definovaného výrazu) jednoduše a prostě napsala lepší skladby, než jsou zde. Především kvůli originalitě tedy vysoké hodnocení, jinak ale nejslabší kousek diskografie.
|
