Loni na podzim vydala plzeňská lesní smečka po celých pěti letech desku, kterou se po výletech do démonické krutosti na smrtonošce „Vnitřní tma“ (zde se spíše jednalo o stezku odvahy než o pohodové výletování) a do výpravně-pohádkového prostředí „Jasmuz“ navrací do nitra prastarých hvozdů, aby si připomněla, jak hezky voní jehličí, a aby opět ctila krásy přírody a nezkrotnost jejích živlů. O tom, že právě toto tematické zaměření prospívá synům lesa a obdivovatelům norských Immortal nejlépe, svědčí jejich aktuální deska s jak jinak než poetickým názvem „Každý strom má svůj stín“, připomínajícím tvorbu Trollech více jak jednu dekádu let starou. Jak tedy tento návrat dopadl?
Hlasově ve srovnání s některými staršími záležitostmi působí „Každý strom má svůj stín“ střízlivěji a uhlazeněji, což vnímám jako výraz větší vážnosti. Dá se říci, že hlasivky zde nehrají tolik na atmosféru (upustilo se například od vysoce posazeného, mrazivého pohanského hysteráku, jenž kraloval písním jako „Pod hradem Radyní“ nebo „Oheň jara“ na „Synech lesů“), a také že se důraz klade spíše na lyrickou srozumitelnost. Vokální linky přehazované mezi Lordem Morbivodem a Asurou se drží ve velice přitažlivé rovině, čímž je posluchač udržován v neustálém napětí. Prvním flákem, kde si ti dva místo za mikrofonem střídají, je vydařená eponymka, jež svou pestrostí (zvlášť příjemně působí malebná toulka do akustické a ambientní sféry), textem a nábojem baví a neúprosně si žádá dalšího poslechu. Co však návrat ke kořenům s sebou nepřinesl, je využití čistého (mým uším obzvláště lahodícího a tedy nyní postrádaného) zpěvu, jenž dokonale šperkoval některé pecky z podle mě nejpovedenějšího alba „Za rachotu hromů“.
Síla Trollech tkví v parádních, řezavých riffech, do nichž (jak již bylo řečeno) tu a tam promlouvá akustické vybrnkávání, aby zastoupilo klid, jenž v lůně přírody panuje. Silné kytarové zážitky dominují kupříkladu „Císařské rokli“, kde autenticky malují děsivou atmosféru onoho údolí (ale vychutnáte si je i jinde), a ty polévají kotouč palivem a ženou jej kupředu. Dále vedle skvělého riffování charakterizují desku příjemné melodie, zapamatovatelné úseky (třeba ten refrénový v „Přilož dlaň listopad“), ale také klidnější tempa, jejichž vyvrcholení přináší závěrečný „Strážce“.
Nejsou to jen nihilistické výlevy z předchozí desky, od nichž se aktuální tvorba kapely odvrací, ale také zazdívá myšlenku na veselý úlet, jež postihla jednu z položek na „Skryti v mlze“, tentokrát tedy žádná hopsa-polka a žádné „hej hej hej“ (to berte jen jako konstatování, nikoli jako opovržení písní, na níž se odkazuji, poněvadž chápu, že se to občas mezi lesními bytostmi k tanci prostě zvrhne). K pozitivům alba pak lze přičíst živé bicí a čistou produkci, díky které se nic neztrácí v syrové mlhovině a vše si tak můžeme vychutnat do úplné sytosti.
V říši Trollech to opět žije a tato její aktuální vyspělá podoba je nanejvýš vítaná. Jen ten čistý zpěv, jenž skladbám dával něco navíc, by ještě mohl být pokropen živou vodou. Tato připomínka ovšem nemění nic na tom, že se sedmý zářez – jímž se v zasněné mysli výletníků malují obrazy z toulek po českém kraji – plzeňskému kvartetu (jehož články figurují v dalších známých projektech) velmi povedl, a že jej řadím k tomu nejlepšímu, co kdy Trollech vytvořili.
Jen ten, kdo vchází s pokorou
Cítí vůni jehličí
|
