Netrvalo to dlouho a Therion se vytasili s třetí deskou. Ta dostala název „Ho Drakon Ho Megas“, což v antické řečtině znamená „Velký drak“, ten je i zobrazen na možná nejhezčí obálce alba Therion.
Souvisí to se skutečností, že se Christofer Johnsson stal součástí řádu Červeného draka. Dnes patří mezi nejvýše postavené členy. Člověk si řekne, zda se nejedná o nějakou sektu, ale Johnsson vždy tvrdil, že nejde o náboženskou, ale intelektuální organizaci. Zakladatelem řádu je Christoferův dobrý přítel Thomas Karlsson, který začal pro Therion psát texty.
Hudebně je „Velký drak“ velmi experimentální, více odvážné a barevnější album než jeho předchůdce. Úvodní dvouminutová „Baal Reginon“ je řádně kousavým začátkem. Zvuk je syrový, stejně jako bicí a kytary. Klávesy jsou už nepřeslechnutelné a skladba působí i přes svou krátkou stopáž dramaticky. „Dark Princess Namaah“ je zpočátku velmi klidná. Ze zvuku kytar, který Therion využívali i v pozdějších letech je již nyní znát ústupek z brutálního metalu předešlých dvou nahrávek. Pořád tu je, ale Therion se pomalu mění. Nechybí trocha čistého zpěvu nebo spíše zaříkávání a ponurá okultní atmosféra. Občas má člověk pocit, jako by byl součástí nějakého rituálu. Třeba k přijímání do Řádu Červeného draka.
„A Black Rose“ zaujme výraznou basovou linkou a mírně zkresleným zvukem vokálů, jedná se však o nijak výraznou skladbu, která kolem jen tak prosviští. Více orchestrací nabídne „Symphoni Draconis Inferni“, která na ploše necelých tří minut nabídne více nápadů, než předchozí dvě skladby dohromady - výrazné klávesy, jednoduché sbory a zvláštní experimenty s melodikou ve výsledku zní divně a avantgardně. Vrchol desky přijde s „Dawn Of Perishness“, především díky skvělé melodii slok, při kterých Johnsson krásně „štěká“. Thrash metal tu promlouvá v tom nejlepším světle, Therion v té době byli velmi progresivní a tahle v tempu, atmosféře i pojetí neustále se proměňující skladba to dokazuje. „The Eye Of Eclipse“ je z velké části instrumentální. Zde se jedná o mix tvrdého metalu a orchestrací. Zvuk je poplatný době a klávesy nezní jako orchestr, ale to nic nemění na věci, že už zde zcela jasně můžeme mluvit o symfonickém metalu. „The Ritual Dance Of The Yezidis“ je plná experimentů a orientálních prvků. Vcelku možná zbytečná položka alba, ale Therion prostě zkoušeli všechno možné. „Powerdance“ desku vrací do thrash/deathových kolejí. V těch pokračuje i „Procreation Of Eternity“, avšak závěrečná titulní věc „Ho Drakon Ho Megas“ zpomalí až k branám doom metalu. Klávesy zní až příliš fanfárovitě a celkově skladba působí trochu rozpačitě, i když nepostrádá jistou magičnost.
„Ho Drakon Ho Megas“ je plná nápadů a stylů. Death, Thrash, doom, symphonic metal. Therion roztáhli křídla a tvořili cosi originálního. Deska je však dosti rozkolísaná a nejednotná. Klávesový rejstřík zní na dnešní dobu už velmi archaicky, ale i tak postoupili Therion v propojení metalové a vážné hudby další krok vpřed. Desky se prodalo deset tisíc, což bylo na undergroundovou kapelu velice pěkné číslo, avšak celou kapelu to neuživilo, kytarista Barthelsson a basák Wahl ji proto opustili. Během následné krátké pauzy Therion Christopher Johnsson zpíval u švýcarských Messiah. Poté však přichází lano od labelu Nuclear Blast a začíná další etapa vývoje Therion.
|
